Jarní Karpaty (11.-13.4.2024)

Poté, co se předcházejí zimní expedice změnila na "jarní", je asi jen logické, že z jarní expedice se stala neobvykle teplým počasím expedice "letní". Jejím cílem bylo po mnoha letech odkladů (čekání na slovenský LIDAR) vrátit se k archeologickému výzkumu bojiště Velikonoční bitvy nad Výravou a Čabalovci, kde naší kolegové z projektu zakopy.cz svůj výzkum prvoválečných lokalit na Slovensku kdysi dávno začínali (bylo to krátce po naší první návštěvě těchto končin v roce 2012).

Doba mezitím pokročila, a vedle LIDARu (který je opravdu pomocníkem k nezaplacení) máme už k dispozici k této lokalitě také spoustu archivních dokumentů, vzpomínek účastníků a také podrobnější popis působení německých jednotek, který nám donedávna chyběl úplně. Vybaveni vším tímto, připravili jsme se pečlivě - georeferencovali jsme si všechny materiály a vytipovali nejzajímavější lokality z pohledu lidaru i dobových náčrtů pozic.

Vyráželi jsme sice nakonec až ve středu odpoledne, ale i tak náš vůz dorazil na místo jako první. Paní starostka ochotně počkala na náš příjezd téměř do 23. hodiny a ubytovala nás v novém penzionu, který jsme vyzkoušeli už loni v létě. Druhý vůz pak přijel kdys hluboko v noci, aniž bychom to zaznamenali, a tak bylo ráno na místě dost archeologů na to, aby se jedna průzkumná skupina mohla vydat na lokalitu a vytipovat místa k výzkumu, a jeden osamělý střelec spolu s námi nad Haburu. Zde jsme totiž měli v plánu pokusit se lokalizovat tři vojenské hřbitovy, které jsme v zimě nenašli (a on rozšířit výzkum, který zde před mnoha lety začal).

Nad Haburou

Obě naše podskupinky nakonec aspoň částečně uspěly. Archeolog Martin úspěšně zjistil, že na vytipovaném místě celkem nic není (u archeologů platí dvojnásob, že i negativní zjištění je zjištění), a my jsme úspěšně - s drobnou pomocí místního přítele na telefonu - našli oba vojenské hřbitovy, které jsou místními označeny a udržovány (takže, řekněme si upřímně, jejich nalezení není zase takovým průlomem...). Hlavně jsme si ale udělali jasno v tom, který je který, a mohli si zkalibrovat naše dobové plánky s realitou. Výsledek je trochu podobný jako u kolegy s detektorem - zjistili jsme, že ani pečlivé georeferencovaný ve 20. letech místním četníkem pečlivě zakreslený plánek není při hledání příliš nápomocen. A to hlavně proto, že jsou na něm zaznamenány pozice všech hrobů, které byly tehdy exhumovány, nikoliv však pozice hřbitova, kam byly přeneseny. Náš předpoklad, že to bude na místo, kde byla původně největší šachta, se totiž nepotvrdil.

Zde jsou hvězdičky sice obnovené, ale zřejmě ne úplně na správných místech...

... zatímco zde vše vypadá původně.

Na přesun nad Čertižné a snahu lokalizovat i čtvrtý hřbitov už nebyl čas, a tak jsme měli možnost na loukách nad Haburou trochu polenošit a pak se vydat zpět do Výravy. Archeologové nás překvapili tím, že i ve třech lidech nad Výravou začali hned první den rovnou dva výkopy, a z kopců sestoupili až po setmění. Teprve večer také dorazil třetí vůz s posilami, a tak nás druhý den na lokalitu vyráželo už osm.

Zatímco kopáči se vrhli hned ráno do práce, my jsme se stali zásobovací kolonou. Nakoupili jsme proviant (tentokrát až v Humenném, kam jsme se museli otočit pro zapomenutý dron...) a vynesli ho nahoru právě včas, aby si pracující mohli dopřát oběd. My jsme se pak vydali podle dobových plánků na dvě potenciálně zajímavá místa - plukovní velitelství a praporní (nebo snad také plukovní?) obvaziště. Ani na jednom jsme v terénu nenašli nic, co by nám dovolilo prohlásit "zde to bylo", a tedy ani původní myšlenka provést tam archeologickou prospekci nám nepřipadala smysluplná.

Ale je tam krásně!

S tímto dalším negativním zjištěním jsme se vrátili na lokalitu, chvíli obdivovali, jak dobře kopání postupuje, a pak se spustili zpět do vesnice, neboť jakožto zásobovací kolona jsme měli důležitý úkol připravit pro všechny večeři. A jelikož se během tohoto dne, resp. večera sjeli ještě další 4 účastníci zájezdu (celkový počet tak stoupl na 12), bylo už potřeba brát to patřičně vážně.

Začátek výkopu

Ačkoliv v mnoha ohledech se časy i na východě Slovenska mění jednoznačně k lepšímu, v něčem se situace i zhoršuje - místní hospodoobchůdek, který při našich dávnějších výpravách býval kulturním centrem dění a v němž jsme vypili nejedno pivo doprovázené příležitostně zajímavými zážitky, má dnes otevřeno už jen tři hodiny denně (od 18 do 21) a požadavku na slazenou limonádu, který jsem v něm večer vznesl, vyhověl jen s obtížemi (a podezírám pana majitele, že sáhl do svých soukromých zásob).

Archeologové naštěstí i druhý den kopali na lokalitě doslova do zatmění, takže nám poskytli dostatek času na přípravu jídla, které se zhostil Jirka. Byla z toho luxusní večeře - a také rozhodnutí zopakovat úspěšný model i nazítří. Ještě než jsme vymysleli, co pro takovou kupu hladových krků navařit, nabídla nám paní starostka "nějakou zvěřinu", kterou náhodou zrovna disponovala - a odpověď byla jasná.

Panoramatický snímek téměř všech účastníků zájezdu (vyjma fotografujícího Jirky a jednoho nezodpovědného opozdilce)

Třetí den ráno jsme začali tím, že jsme si poprvé na vlastní kůži vyzkoušeli vracení zálohovaných plechovek. A protože nejsme troškaři a jednalo se o veškeré pivo vypité 12 lidmi za dva dny, jednalo se rovnou o doslova pytel plechovek. Omlouváme se dalším zákazníkům, které jsme u automatu donutili dlouhé minuty čekat...

Polovina celkové spotřeby

Pak jsme se vydali nad Čertižné, abychom dokončili, co jsme ve čtvrtek nestihli. Objevili jsme při tom, že lesní cesta vedoucí z okraje vesnice k pramenu Laborce není tak lesní, jak z mapy vypadá, neboť vede přes několik luk a mýtin s krásnými výhledy. Oblast vyznačenou na nákresu četnického strážmistra jsme pak prošli křížem krážem, ale nic co by nám připadalo jako zapomenutý hřbitov z první světové války jsme nenašli. Naopak míst, kde by teoreticky mohl být (různých plošinek ve všudypřítomných svazích) máme na rozdávání... Bez dalších přesnějších informací (snad od místních?) proto nejsme schopni místo, které není nijak označeno, lokalizovat.

Čertižné

Pramen Laborce jsme ale našli a vypili.

Vyzvedli jsme posledního účastníka expedice, který dorazil až po poledni do Medzilaborců, a Jirka se pak už odebral ke svému zodpovědnému úkolu (vaření guláše), vyžadujícímu delší přípravy. My dva jsme vystoupali na lokalitu - a k našemu překvapení nás těsně následoval ještě jeden pomocník, který dorazil až nyní, a uzavřel počet účastníků zájezdu na čísle 14. Následně jsem mohl obdivovat množství práce, které taková velká skupina archeologů za tu dobu vykonala, a to také přes hledáček mobilu změněného pro tento účel v kameru, neboť jsme se rozhodli, že natočíme nějaké záběry pro propagační video nebo dokument o jejich práci.

Hemžení na lokalitě

Když přestalo světlo na natáčení stačit, bylo zřejmé, že ostatní setrvají na lokalitě ještě aspoň hodinu - opět až do úplného setmění. Protože jsem zde už beztak nebyl co platný, vydal jsem se na sólo večerní procházku karpatským bojištěm a pěšky došel na penzion. Což byla krásná tečka za letošní i jinak po všech stránkách vydařenou expedicí.

Zimní Karpaty VI. (16.-17.2.2024)

Do "zimních" (no, spíše jarních) Karpat jsem vyrazil zase jednou nočákem, a tentokrát bez nehod a zvláštních příhod dorazil přesně podle jízdního řádu až do Humeného - resp. do Strážského, protože nádraží v Humenném prochází velkolepou rekonstrukcí a (minimálně) po letošní rok ho obsluhují namísto vlaků pouze autobusy.

Zde bývalo - a zase bude! - humenské nádraží

V Lahôdkách jsem si dal lahôdné raňajky a vyčkal Matúše, který zaúkoloval svého bratra, aby nás zavezl do východiště naší první túry, do Habury. Tu jsme absolvovali jen ve dvou a zahájili ji tím, že jsme vystoupali po známé cestě pod Weretyszów, odkud jsme vyrazili po hřebeni dále na východ, nad Kalinov (což je mimochodem první osvobozená československá obec v roce 1944 (což mimochodem není pravda, protože ve skutečnosti byla až třetí)). Nakonec jsme se rozhodli nezamířit přímo na horu Revejku, jak jsme měli v původním úmyslu, ale pokračovat po pohodlnější stezce po hranici až do sedélka nad Kalinovem, a odtud se spustit do vsi.

Nová umělecká instalace nad Haburou

Zde jsme v překvapivě nóbl restauraci osvěžili své hrdla polévkou (někteří), resp. pivem (jediný Šariš za tento pobyt! no dobře, dva). Poté jsme vyrazili - přes místní vojenský hřbitov u kostela nad obcí - na druhou část naší cesty. Naším hlavním cílem bylo identifikovat místa, kde se odehrávají dramatické události popisované v Marvanových vzpomínkách. Byla z toho dlouhá debata, co mohl Marvan myslet těmi ruskými vojáky sestupujícími z Revejky, kteří jim vpadli do boku, protože v terénu je patrné, že tím nemohl myslet ruské vojáky sestupující z Revejky. Nakonec jsme ji uzavřeli hypotézou, že se jednalo o menší bezejmenný kopeček jihovýchodně od Revejky, který je s ní spojen hřebínkem. Tomu by totiž odpovídaly zákopy, které jsme našli v nedalekém lesíku, a které jsme prohlásili za "Marvanovy". Nicméně příležitostně by mělo smysl projít je ještě jednou pořádně, a zajít i na ten bezejmenný kopec, kde se - pokud máme pravdu - nacházela předsunutá 9. setnina IR 40.

Asi takto se na to Marvan musel na začátku února 1915 dívat... akorát tehdy zde bylo mnohem víc sněhu.

My jsme však pokračovali na opačnou stranu, zhruba po linii pozic IR 40 až do údolíčka potoka, kterým plukovní úsek končil. Po koordinaci se skupinou B, která se tou dobou již blížila na bojiště, jsme vystoupali ještě znovu nahoru, na holý kopec nad Haburu/Borov, ze kterého se nám naskytl hezký výhled na celý (cca 15km) okruh, který jsme dnes obešli. Odtud jsme se pak už definitivně spustili k silnici, kde jsme se během pár minut dočkali vyzvednutí motorizovanou částí naší skupiny, se kterou jsme se svezli do Driečné. V místě našeho tradičního ubytování pak proběhlo tradiční večerní posezení a debaty nad stavem světa.

Druhý den jsme se (ne zcela úspěšně) pokusili vyrazit v 8 hodin ráno na druhou túru, téměř do stejných míst jako včera - jen tentokrát jsme vyráželi ze sedla nad Čertižným a po hraničním hřebeni hodlali dojít nad Haburu (do míst, kde jsme předchozího dne startovali), a odtud pak dolů do vsi, kde jsme si vychytrale nechali jedno auto, abychom nemuseli absolvovat ještě dlouhou štreku z Habury až zpět do východiště na hranici.

Trochu nás zdržely raňajky

Hlavním cílem této procházky bylo zverifikovat polohu zde se nacházejících vojenských hřbitovů na základě archivních dokumentů ze 20. a 30. let, neboť celá tato záležitost je poněkud nejasná. Ve zkratce lze říct, že postupem dne se záležitost z nejasné změnila na zmatečnou, ze zmatečné na neuvěřitelnou a nakonec z neuvěřitelné na zarážející až urážející. Ukázalo se totiž, že vztah 8 "vojenských hřbitovů" vyznačených na hřebeni ke 4 vojenským hřbitovům zdokumentovaným četnictvem po válce je... řekněme dost volný a originální. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že když byly tyto hřbitovy někdy kolem roku 2000(?) rekonstruovány, jejich autorům se podařilo v terénu identifkovat jen jeden z nich. Ten tedy obnovili, a v okruhu několika desítek metrů kolem něj(!) zkonstruovali (nikoliv zrekonstruovali) několik dalších. Zčásti podle plánků těch zbylých tří (dokonce i ten jeden správný, co tehdy našli, zduplikovali necelých 50 metrů od něj!), zčásti zcela originálně. Pravděpodobně na základě toho, že jim místní ukázali místa, kde s detektorem v zemi kdysi cosi nalezli...

Snaha pochopit, co se to tady stalo

Znamená to nicméně, že zbylé tři hřbitovy jsou zapomenuté kdesi v lese na hřebeni, na místech, o kterých díky dobovým náčrtkům zhruba víme, kde by měla být (jsou od sebe pochopitelně mnohem dál než ty zkonstruované). Dvě z nich jsme během naší cesty zběžně prošli, ale žádné stopy v terénu po hřbitovech jsme prostým okem neidentifikovali. Čtvrté bylo náhodou nalezeno před několika lety a tehdy snad označeno; až k němu jsme nakonec pro nedostatek času nedošli, neboť jsme se spustili do Habury již po zelené značce přes (bývalou) osadu Chvostejov, která hraje také roli v Marvanových, Bardachových i Filarzových vzpomínkách na boje 2. pěší divize v této oblasti. Dnes po ní však nezůstalo věru ani stopy.

Oběd v polních... teda lesních podmínkách.

Každopádně se nám zde rýsuje další zajímavá aféra, neboť místní správa, která se - nutno zdůraznit, že vzorně - stará o 8 vojenských hřbitovů v nelehko dostupném lese, asi nebude nadšena zjištěním, že 7 z nich je falešných, skutečné jsou na hřebeni jen 4, z toho 2 navíc nejsou v katastru obce Čertižné (nýbrž Habury), a ten zbylý je na neoznačeném místě úplně jinde než ty vyznačené. Na pořádném zdokumentování, a ideálně nalezené těch správných míst, budeme ještě pracovat.

V závěru našeho pochodu nás zastihl déšť, sestup dolů byl tak už poměrně únavný a nakonec nám ho zpestřili dva místní "motoři" , které jsme potkal na kraji vsi a kterým jsem se pokusil vysvětlit, co je to historie (neúspěšně, jejich odpověď byla opakovaně: "Nieznam take!"). V Habuře jsme si pak čekání na druhé auto zpestřili prohlídkou místního vojenského hřbitova (resp. také jen jeho zbytku) a cerkve (vskutku výstavní), a pak se už za stmívání vrátili do Driečné, kde se po krátké době musela naše skupina A odpojit, neboť jsme již namísto druhého noclehu v Driečené se zbytkem skupiny potřebovali noc trávit opět ve vlaku do Bratislavy. Po návratu do Humenného zbyl čas ještě na dva Medvědy, a pak už šupaj na vlak (tedy nejdřív autobus). Lůžka byla, po dvou dnech v terénu, velmi pohodlná.

Manilowa očima potomků vojáka (28.-30.9.2023)

Na konci září jsme se vydali ještě jednou na Manilowou, abychom dokončili, co jsme v létě začali. Expedice byla ovšem výjimečná hlavně tím, že s námi jela rodina potomků jednoho z vojáků, který zde bojoval a byl těžce raněn - konkrétně jeho vnučka (ano, opravdu vnučka, nikoliv pravnučka - mají v té rodině poněkud delší generace...) se svým manželem a školou povinným synem. Dejme tedy tentokrát slovo přímo jí v roli hostujícího autora, aby cestu popsala ze svého pohledu:

Poslední zářijový víkend se vydáváme pátrat po stopách mého dědečka Aloise Kudláčka, vojáka bojujícího ve Velké válce. I když slovo pátrat není tak úplně přesné - známe místo, známe datum, známe z vyprávění a z krátkého písemného zápisu celý ten příběh o jeho postřelení, víme dokonce i jaké bylo v tu dobu počasí. Takže tak trochu jedeme najisto.

Ten příběh začíná v zimě 1915 na nyní polském vršku Patryja, v reálné době v Haliči na kopci Piaski. Znovu se připomíná asi před dvaceti lety, kdy shromažďuju podklady pro rodinnou kroniku a přesnější kontury pak získává za poslední tři roky, a to především díky Radimovi Kapavíkovi ze Signum belli 1914. První informace poskytuje fotografie z lazaretu se špatně uvedenou lokalitou ve znění: "raněn od Rusů v Jablunkovském průsmyku". Běžný občan by se s vydal na výlet do Jablunkova, ne tak odborníci ze Signum belli. Chvíli se uvažuje o Jablonickém průsmyku na Ukrajině, ale po nalezení dědova chorobopisu v kroměřížské psychiatrické léčebně, kde kvůli válečným útrapám opakovaně pobýval, bylo jasno: k jednomu z jeho zranění došlo 8.3.1915 v Karpatech. Zásadní informace, která pomáhá panu Kapavíkovi dědu vyhledat v seznamech ztrát a definitivně jej zařazuje do konkrétního pluku a na konkrétní bojiště [LIR 25 - pozn. red.].

A shodou náhod se jedná o úsek fronty a časové období, kterému Signum belli věnuje větší pozornost než jiným válečným událostem. Nabídku na "cestu po stopách dědy" dostávám od pana Radima už před časem, trošku to pokládám za utopistický plán, ale najednou nasedám ve čtvrtek ráno na sv. Václava s rodinou do auta v Prostějově a vyjíždíme směr Ostrava. Kousek za domem najíždíme na dálnici a po projetí Katowicemi, Krakovem a Tarnovem ji opouštíme a vydáváme se už po okreskách jihovýchodním směrem přes Krosno do podhůří Karpat, kde máme sjednané ubytování ve vesnici Mchawa a kde se nachází ONO MÍSTO. Skoro 600 km za krásného počasí s přiměřeným, i když ke konci cesty překvapivě silným provozem zdoláváme za 9 hodin, samozřejmě s přestávkami na ochutnávku polských jídel a jiným podobnými nezbytnými zastávkami.

Po 17. hodině parkujeme před penzionem, činíme nezbytné úkony ubytování a vyčkáváme na naše "průvodce" ve voze B [Proč zrovna my jsme béčko? - pozn. red.].  Důležité večerní setkání všech dorazivších účastníků se uskutečňuje za přítomnosti milého pana Leszka coby jakéhosi místního mecenáše a přítele zdejšího kraje a historie i polských archeologů, kteří na bojištích odhalují stoletou minulost. Seřizujeme čas a určujeme GPS souřadnice pro zítřejší výchozí bod, čímž zakončujeme den (někteří dříve, jiní později...).

Večerní porada v plném proudu

Ranní přesun autem z Mchawy na konkrétní místo na úpatí kopce Manilowa - dnes Łysy Wierch (815 m. n. m.) - je rychlý a úspěšný, dále už vyrážíme lesní cestou po svých. V plánu je vystoupat na kopec Manilowa, zhlédnout probíhající archeologický výzkum související s první světovou válkou a pak se přes údolíčko přesunout na Piaski - vršek, kde bojoval můj děda. Procházka příjemně ubíhá, konec září je nezvykle teplý, svítí sluníčko a sklon kopce je tak akorát, aby se dalo i povídat. A nebo taky poslouchat, protože oba naši průvodci pan Radim i pan Jiří ze Signum belli nás po celou dobu stoupání zahrnují informacemi souvisejícími s důvodem naší cesty - a o velké válce toho ví opravdu mega moc, takže ti, kteří nemají dech na povídání jsou rádi, že mohou pouze poslouchat. A že je co!

Díky poutavému vyprávění zapomínám i na medvědy a zubry, v jejichž teritoriu se pohybujeme, a také na nedospělého syna, který - poháněn zvědavostí vidět archeology v akci - nám mizí z dohledu. Pokud cestou sotva popadám dech, úplně bez dechu zůstávám na jejím konci - několik málo vojenských hrobů označených dřevěnými kříži, výkop velikosti bazénu (hrob připravený na uložení ostatků vojáků), obrovský stan archeologů s pečlivě roztříděnými kostmi a kůstkami ve vacích, nespočet zaevidovaných malých sáčků se zbytky vojenských bot, šatů, s knoflíky a přezkami, náboji a zbytky vojenských lopatek... V zadní části jsou menší bedýnky - rakvičky - přichystané pro uložení dávno zemřelých do společného hrobu.

Neobvyklá - i když pro archeology asi spíše obvyklé - zavazadla...

Přestože jsem o archeo-pracech věděla a po dobu stoupání na probíhající výzkum určitě padla řeč, zjevená scenérie a emoce z ní je nepopsatelná. Prohlížíme stan, prohlížíme jednotlivé vaky... a s určitým ostychem postupujeme k místu naleziště - obrovskému kráteru, který zbyl na vrcholku Manilowa poté, co jej "austrijci" podminovali a vyhodili do povětří i s "carským" osazenstvem. V tomto prostoru pak nalezli místo posledního odpočinku všichni zemřelí bez rozdílu státní příslušnosti. (Více k událostem, které do vzniku tohoto pohřebiště vyústily, si můžete přečíst v této prezentaci.)

Pracoviště archeologů uprostřed měsíc trvajícího výzkumu

Na okraji kráteru zůstávám nevěřícně zírat na jeho dno a ani moc nevnímám, že nás jeden z archeologů zve k sestupu do středu, mezi jeho kolegy, kteří pečlivě probírají každý centimetr krychlový hlíny a vyzvedávají i ty nejmenší částečky čehokoliv, co kdysi patřilo k životu. K životu vojáků. Procházíme mezi různě poskládanými (nebo spíš poházenými) kostmi, které dávají vědět, že zemřelí nebyli do hrobu ukládáni tak, jak jsme zvyklí nyní... přesto mě ještě víc dokáží udivit dvě sklíčka od slunečních brýlí, která leží na polorozpadlé lebce v místech, kde kdysi byly oči... celou dobu nám pan archeolog Konrad popisuje jejich práci od začátku až doposud, kdy pomalu s touto lokalitou končí a připravují vše na to, aby ostatky mohly být za týden uloženy s poctami a důstojně do společného hrobu. Vysvětluje u každého nálezu, který bereme do ruky, co to bylo, k čemu to sloužilo, jak se v botách zachovaly i jinak velmi křehké prstní kůstky, ukazuje nám fotografie páteře s ještě patrným zaklíněným nábojem, kousek prstu s prstenem... a já celou dobu myslím na to, že dědu zraněného, ležícího "na hromadě s mrtvolama" (toť vyprávění mého otce) nebo "na vápně" (tak si to zase zapamatovala teta) naštěstí našel jeho kamarád a přiměl vojenské lékaře k jeho záchraně. Protože jinak... bych tu nebyla ani já ani můj syn a ani nikdo z jeho početné rodiny. Ti, kdo tady leží, takové štěstí neměli.

Vojáci v kráteru - tedy ve skutečnosti jejich malá část

Dalo by se zde pozorovat a poslouchat archeology celé dny, ale my musíme dostát dnešnímu plánu a po občerstvení se vydáváme stejnou cestou zpět, abychom z ní "někde vpravo" odbočili do volného terénu, bez značení, bez prochozené cesty. A tady se naši průvodci ukazují jako zdatní zálesáci, protože na "směr Piaski" se trefují na jistotu. Ano, jdeme skrz kopřivy, ano jdeme neprochozeným terénem, ale co je to oproti dědovi, který tudy šel v zimě, mrazu a sněhu - a to už měl za sebou tři dny chůze z Humenného přes jeden horský hřeben. Pohybujeme se v místech, kde se reálně nacházel dědův pluk - po vystoupání někde pod vrcholek tedy zastavujeme a ... jsou zde patrné nerovnosti terénu, které podle dobové vojenské mapy i podle zkušenosti našich průvodců bývaly kdysi zákopy. Stojíme tedy na místě, kde "plus mínus někde tady" byl děda postřelený. Není mi moc do řeči, ale ještě zvládnu, a to musím, volat tetě, poslední žijící dědově dceři. Koukám po okolí a říkám si, že se dívám na úplně stejnou zemi jako tenkrát on.

Na vrcholku Piasků nalézáme pár dřevěných křížů, někdy je kříž vyrytý přímo do kmene stromu. Všude tady jsou totiž pohřbeni vojáci. Jejich hroby cíleně nikdo nehledá, spíš k nálezu dochází náhodou, většinou nějakým hledačem kovů. Je hezké, že z piety toto místo alespoň označí. Jako důkaz bojů se zde stále nachází také spousta dělostřelecké (samozřejmě už nefunkční) munice. S panem Radimem ještě prohlížíme mapy pozic, kde byl dědův útvar, kde byl nepřítel, jak se situace měnila v čase...  něčemu rozumím víc, něčemu míň, každopádně informací je moc. Zůstávám udivená, kolik toho lze zjistit o bezvýznamném obyčejném vojákovi ještě po víc jak sto letech. Koukám na mapy a místo čísel kompanií a pluků vidím všechny ty, kteří sem dopochodovali.

Provizorní označení místa pohřbení vojáků

Scházíme dolů k autům a zpáteční cestou konáme občerstvovací zastávku v jedné z doporučených restaurací Miš (Medvěd), neřidiči si vyměňují zkušenosti s polskými pivy a pak už (někteří dost unaveni) míříme do penzionů... Jenomže v místním obchůdku, kam jsme se stavili pro proviant, jsme potkali ještě jednou archeology vracející se zrovna z lokality, a ti nás "zatáhli" ještě do muzea nacházejícího se kousek vedle, přímo na náměstí v Baligródě. Expozice, kterou jsme si díky tomu mohli projít s tím nejfundovanějším komentářem přímo od nich, v podstatě shrnuje to, s čím jsme se za tyto dva dny setkali - věnuje se bojům v období únor/březen 1915. Jen exponáty jsou už zrestaurované, popsané, vše podkreslují dobové fotografie.

Muzeum

Večer plánujeme opět u pana Leszka další "výlet" a sdělujeme dojmy z viděného. Prohlížíme na mobilu jednoho z archeologů aplikaci, která umí terén odlesnit a ukázat jej v 3D modelu včetně jasně viditelných zákopů, slečna antropoložka nám objasňuje rozdíly mezi lebkami jednotlivých národností pohřbených na hoře a znovu prohlížíme fotodokumentaci s nalezenými zuby, protézami, růžencovými korálky... 

Další den naší expedice je věnován návštěvě obvaziště, kde s největší pravděpodobností byl děda ošetřen, aby se vydal zřejmě nějakým povozem přes hory do Humenného na vlak a do nemocnice do Vídně. Tuto třídenní cestu on sám popisuje jako útrapy, "které by ani zvíře nevydrželo". Obvaziště se nachází na úpatí Piasků v dnes už zaniklé obci Lubne. Zvláštní kraj je to tady. Spoustu obcí zaniklých bez jakéhokoli zbytku důkazu. Zůstal jen název na mapě, ale vesnice v těch místech reálně většinou není. Počasí je stále překrásné, vykonáváme tedy procházku mezi "mlýnem" v Lubnem, kde bylo jedno obvaziště, směrem k "statku" v Lubnem, kde cestou byla obvaziště další. Tyto scenérie si raději ani nepředstavuju.

Jablonki

Další zastávka je na vojenském hřbitově v Jablonkách. Že je zde někdo pohřbený dává tušit jen informační cedulka u vchodu do ohrazené louky, kde uprostřed stojí strom a je zde také umístěn zbytek nějakého kříže. Kdo tu ve skutečnosti leží pochován, v podstatě není možno určit. Zemřelí vojáci byli v průběhu války a i po válce tak nějak různě pochováváni, pak přemisťováni mezi hřbitovy v celých Karpatech, že se nedá s jistotou říct, kdo kde leží. I po exhumaci cca 350-400 vojáků [nakonec 507 - pozn. RK] na vrcholu Manilowa se podařilo přidat jen tři jména k těm, o něž je s jistotou možno říct, že opravdu spočinuli tam. A to díky "nesmrtelníkům" - kapslím s identifikačním papírkem zavěšeným na krku, který se však u naprosté většiny z nich bohužel nezachoval. U těch tří identifikovaných se jednalo o vojáky maďarské národnosti a dokonce se podařilo jednu rodinu zemřelého oslovit a pozvat na oficiální pohřeb. Je to téměř neuvěřitelné. 

Poslední společná cesta s našimi průvodci vede na sedlo Ruské, kudy vede slovensko-polská hranice. Trochu nás tlačí čas, protože na 12 hodin máme zakoupené lístky na projížďku karpatskou úzkokolejkou, a tak přijímáme nabídku nechat se svézt autem našich průvodců "až kam dovolí povolení místní lesní správy". Dojíždíme téměř k hranicím, kousek pěšky, pěkná túra by to byla i projít celý úsek po svých... domlouváme se na příští návštěvě tohoto kraje a této trasy. Ruské sedlo skýtá krásný výhled (i z malinké rozhledny) směrem na Slovensko, případní cyklisté si jistě vychutnají přejezd po poměrně kvalitní cestě. Po jaké cestě šel asi tenkrát děda? Zastavili se v dnes už neexistujících dědinkách, které v okolí stály? Kde přenocovali? Na některé otázky už nikdy nikdo neodpoví, ale i tak toho vím o jeho útrapách až dost.

Typický zjev v Bieszczadech: Zničehonic prostý březový kříž (v němž mimochodem poznáváme rukopis místního nadšence Grzegorze G.) označující místo, kde se nachází vojenský hřbitov... a často také hřbitov civilní, který zanikl společně s vesnicí, k níž patřil, tak dokonale, že po něm není ani stopy

Trochu oddechu od těžkých myšlenek slibuje lesní železnice - dvouhodinová projížďka úzkokolejkou s přestávkou na kafíčko a krajové speciality. Úžasný zážitek pro přátele kolejových drah, trošku míň komfortní pro ty, kterým vadí větší množství lidu. Protože návštěvníků je zde opravdu, opravdu hodně. Vagónky jsou malinké, dřevěné, drkotají se se zvukem, který jitří vzpomínky na události dávno minulé... rámec tomu všemu dává překrásná karpatská krajina s ne moc vysokými, ale překvapivě ostrými kopečky. 

Úzkorozchodka

Posledním bodem programu je vojenský hřbitov v Baligrodě, který procházíme už za mírného deště a s novými informacemi o hrůzách, které zde probíhaly ještě po druhé světové válce. [Skupina B stihla i vojenský hřbitov v Cisně, kolem kterého jsme dříve museli několikrát projet, ale jelikož nebyl označen - nyní už je -, nevěděli jsme o něm, dále civilní hřbitov v Baligródě, kde jsou pochováni vojáci z první světové války bez jakéhokoliv označení pod dřevěným křížem, který místní považují za "obecný" kříž uprostřed hřbitova, a také židovský hřbitov na kraji města, který je značně zarostlý a neprostupný, nicméně i díky tomu má určitou působivou atmosféru. - Pozn. red.]

Tento druhý den putování je také dnem posledním, večer se loučíme s milými archeology, loučíme se s našimi průvodci panem Radimem a Jiřím a já přemýšlím, jak zhmotnit můj vděk za to, že měli ten geniální nápad tuto cestu mi nabídnout a se svými znalostmi ji s námi absolvovat. Navíc mě ještě vybavili archivními dokumenty vztahujícími se k místu a datu dědova zranění - ručně kreslené vojenské mapy a deníky, popisující události na frontě budou součástí rodinné kroniky. 

Ráno je ránem balícím a odjížděcím, cesta domů se zdá kratší než sem, ale trochu víc smutná a unavená. Rozhodně ne však poslední - v budoucnu bych ráda tato místa navštívila ať už jako turista, protože kraj dokáže návštěvníkům nabídnout překrásné scenérie a i kvalitní zázemí, anebo opět jako poutník po dědových stopách s někým dalším z jeho široké rodiny.

Na závěr přidávám shrnutí drobnůstek, co se nevešly do cestopisu:

- Očekávala jsem oblast se špatnou infrastrukturou, s minimem služeb. Možná díky zkušenostem z jiných částí Polska. A tady jsme se přece jen pohybovali v pohraničí, což by předpoklad jen umocňovalo. Opak byl pravdou. Oba penziony na vysoké úrovni, kvalita silnic perfektní, v každé podle našich měřítek "vesnici" fungující obchod, restaurace.

- Překvapilo nás velké množství novostaveb, ať už soukromých nebo k ubytování. Důvody nové zástavby vycházely ale také z tragické minulosti této oblasti.

- Překvapil nás také velký silniční provoz, a to zejména téměř na konci cesty, tedy mimo velká města.

- Zajímavost je, že znovuotevření hrobu na Manilowe a i archeologický výzkum vychází z občanské iniciativy jednoho člověka. Jako i jiné aktivity související s I. světovou válkou v této oblasti jsou iniciovány nebo přímo prováděny pouze zainteresovanými, ale jinak obyčejnými občany. 

- Často v souvislosti s vyprávěním o dědovi padá otázka, zda se nejedná o pradědu - tak trošku matematiky: Děda byl ročník 1891, můj otec 1929, jeho poslední žijící sestra, tedy dcera vojáka bojujícího na Piaskách (moje teta) je ročník 1939, já jsem narozená 1973 a syn 2010. Školní látka světové války tak pro něj získala konkrétní obrysy.

- Dorozumívací řečí byla polština. S jistou zkušeností se jí dá dobře porozumět a i domluvit.

Gdańsk II (11.-19.8.2023)

Když jsme byli v Gdańsku poprvé, odjížděli jsme s tím, že se sem musíme ještě vrátit, protože je tu krásně a navíc nám zůstalo pár restů ;-) Nakonec návrat proběhl ve formě rodinné dovolené, takže z restů jsme toho moc nesmazali, ale zato jsme vytvořili nové!

Za první rest se dá považovat návštěva Łódże, což bylo jediné velké město, které nám při naší cestě po severu a západě Polska nepasovalo do itineráře. Nyní nám tam naopak zapadlo úplně ideálně, neboť jsme si s dvouletým batoletem netroufli na 7,5hodinovou cestu na jeden zátah a rozdělit ji právě v Lodži se přímo nabízelo. Na prohlídku města jsme sice neměli víc než slabé dvě hodinky večer, ale ubytovali jsme se prakticky v centru, a tak jsme snadno prošli (aspoň z části) jeho hlavní tepnu - ulici Piotrkovskou, která při absenci hlavního náměstí plní roli jeho těžiště. Jinak jsme z města moc neprošli, ale nemalou část jsme viděli z auta, neboť jsme jeho centrum (včetně zpáteční cesty, kdy jsme se zde zastavovali pro změnu v ZOO) objeli téměř ze všech stran.

Když jsem si o tom večer četl, fascinovalo mě, jak se město rozrostlo, vlastně vzniklo, z vesnice o 400 obyvatelích (rok 1800) na město o 100 000 obyvatelů (rok 1872) a pak během ani ne dvou generací prudce na velkoměsto o 600 000(!) lidech (rok 1915). Třetinu obyvatel tvořili Židé, po nichž zde zůstal největší židovský hřbitov v Polsku (a podle některých v Evropě). Na ten jsme se chtěli jít podívat druhý den ráno před odjezdem; bohužel je ale zcela nepřístupný (ani přes plot) - a to jsme ho ve snaze najít kudy se dá dostat dovnitř poctivě objeli kolem dokola... Aspoň jsme se názorně a na vlastní oči přesvědčili o jeho velikosti.

Dům hned naproti našeho (a náš asi vypadal před rekonstrukcí stejně) - typická architektura ruského města přelomu 19. a 20. století, které je Lodž dodnes plná, postupně ji však mohutným programem revitalizace nahrazuje moderními stavbami a nebo rekonstruuje do moderní, ale opticky stále příbuzné podoby

Cesta z Lodže do Gdańsku, která měla trvat cca tři hodiny, nám pak zabrala přes pět - protože se ukázalo, že k Baltu na prodloužený víkend (15.8. je zde svátek) vyrazilo půl Polska. Zdá se, že všichni mířili do Sopot, a tak jsme aspoň na posledním úseku cesty do Gdańsku už jeli normálně - ale před tím to byla kalamita. Poláci sice v poslední době postavili obdivuhodné množství kilometrů dálnic, ale na sever by potřebovali ještě aspoň jednu (k té jediné co mají), a taky aby je někdo naučil se na ní chovat.

V samotném Gdańsku jsme se nejdříve znovu prošli centrem, a vytvořili jeden nový rest: návštěvu obchodní lodi Sołdek kotvící přímo ve městě, kterou jsme minule bůhvíproč minuli. Později jsem znovu navštívil monumentální expozici muzea druhé světové války, kterou jsem si prošel víceméně komplementárně k návštěv první - tehdy jsem podrobně prošel sály na začátku a jen zběžně ty na konci, nyní jsem jen proletěl ty první a podrobněji se zaměřily na ty ke konci. Příště už tedy do tohoto muzea znovu jít neplánuju (to až přespříště;-), a namísto toho navštívím Centrum Solidarnośći, které jsem jen průzkumně proběhl - je to velkoryse pojatá působivá budova s vyhlídkovou terasou nahoře (volně přístupnou), která nabízí jak stálou expozici, tak dočasné výstavy, takže to taky bude na půl dne...

Centrum Solidarnośći na místě (pokud to správně chápu) původního vstupu do areálu loděnic, který se postupně zmenšuje a mění se v rezidenční čtvrti (ačkoliv loděnice nadále fungují)...

... a jeho velkorysý interiér.

Pří návštěvě v Gdyni jsem pak "smazal" prohlídku ORP Błyskawica, který mi minule zavřel před nosem. Jakožto suchozemskou krysu mě fascinovala jak strojovna a další technické zázemí lodi, které si lze projít (a je působivé i když člověk vůbec nechápe, k čemu všechny ty trubky jsou, jako já), tak výčet všech akcí, kterých se tato jediná loď během druhé světové války zvládla zúčastnit. Jo, námořnictvo, to je zase jiný svět. O mé neznalosti svědčí fakt, že jsem ani během prohlídky lodi nedokázal vůbec odhadnout, kolik mužů asi tak může tvořit posádku takového torpédoborce. Naštěstí to tam je napsáno (okolo 200) - jen by mě zajímalo, zda těch stejných 200 chlapů sloužilo na lodi celou dobu války, nebo jak moc se střídali...

Pokud o selfie s torpédoborcem

Palandy

Stylově vyvedená dobová kronika aktivity Błyskawice během druhé světové války...

A muzeum emigrace opět zůstává na příště (stejně jako písečné duny v Łębě a Viselská kosa na druhé straně...). Objevil jsem ale v centru Gdynie antikvariát se slušným výběrem knih o historii a hned na rohu u mola ochutnávkovou pivnici, kde jsem zakoupil jediné dobré pivo celé této návštěvy Polska (ač jsem se snažil i před tím!), nepočítám-li to jedno točené hned na začátku v Łódżi, kde to byla také ochutnávková pivnice.

A to bylo pro tentokrát z historických zajímavostí vše - zbytek pobytu se odehrával hlavně na pláži u moře, v domnívám se netypických (ne)baltských vedrech;-)

Natáčení dokumentu - červen 2023

V průběhu června a července jsme realizovali neobvyklý a velký projekt, který si nás takříkajíc "našel" sám, a který nás zaměstnal na celé dva měsíce: Natáčení krátkého dokumentu o českých vojácích v Karpatech. Jak se to stalo?

To si tak jednou otevřete spolkový mail, a najdete tam: "Dobrý den, jmenuji se X Y a jsem americký profesor..." (celé v češtině). Takže je jasné, že to je zase nějaký spam, a že bude následovat výzva k zaslání 10 000 dolarů někam do Nigérie - až na to, že ne. Rychle se ukázalo, že to je opravdický mail od opravdického amerického profesora žijícího už pár let v České republice (proto taky umí česky), který vede program umožňující studentům z USA pobyty a studium v Evropě. Součástí programu, který se odehrává v Brně, je stáž, kterou studenti absolvují v institucích jako je Česká televize, Moravská zemská galerie nebo Magistrát města Brna. Letos se ale objevila jedna studentka z Pennsylvánie, která se zajímá o první světovou válku a chce na stáž do nějaké organizace zabývající se tímto tématem - čímž ho, upřímně řečeno, poněkud vyvedla z rovnováhy, protože takovou organizaci on v nabídce nemá. Jelikož to ale je šikovné a proaktivní děvče, vyřešila si to sama, našla tu jednu jedinou krátkou zmínku o Signum belli 1914, která se na anglickojazyčném internetu vyskytuje a požádala o stáž přímo u nás. Tím zase, upřímně řečeno, poněkud vyvedla z rovnováhy nás.

Nicméně jsme neváhali: americká studentka, která chce přijet a dala přednost Signum belli 1914 před Českou televizí i Moravskou zemskou galerií - to musíme mít!

Dosud zamlžená postava americké stážistky, vstupující do života Signum belli 1914

Těžší otázka byla, jak takového člověka - který neumí ani slovo česky (a nerozumí ani německy) - smysluplně zapojit do naší činnosti. Navíc se nejedná o studentku historie, jak bychom předpokládali, nýbrž komunikace a multimédií. Trochu jsme brainstormovali - ale na nic moc uspokojivého jsme nemohli přijít. I to ale nakonec vyřešila vlastně ona sama, neboť hned v prvním mailu se zmínila, že ji zajímá natáčení, že na své univerzitě točí krátké pořady a že by, pokud by to šlo, chtěla něco natočit i u nás. Tím to bylo jasné - zbývalo pouze vymyslet, co. Chvíli jsme lavírovali s různými nápady, ale poměrně rychle jsme si uvědomili, že námět máme už pár let "v šuplíku" - už kdysi (před covidem) jsme totiž začali plánovat, že zkusíme natočit sérii krátkých dokumentů o našich cestách po stopách jihomoravské 13. zeměbranecké pěší divize na různá bojiště, kde působila. A jelikož času na přípravu nebylo mnoho (dozvěděli jsme se o tom celém po polovině dubna, s tím že studenti přilétají na začátku května a stáž začínají na začátku června), usnesli jsme se, že vytvoříme, resp. pokusíme se vytvořit dva díly z bojů v Karpatech 1915 - k tomu totiž máme relativně nejvíce podkladů a znalostí už z dřívějších bádání.

A protože jsme vymysleli nakonec celkem ambiciozní plán, co všechno do dokumentu zahrneme, začali jsme zostra:

- Hned první den (úterý) jsme vzali Kathryn s sebou do vídeňského archivu. Nešlo jen o to ukázat jí, jak takový archiv vypadá, ale potřebovali jsme si jednak doplnit mapy a dokumenty k únorovým bojům divize, které nám dosud chyběly (a které nám odhalily dosud námi zcela ignorovanou kapitolu dějin divize, ale o tom dále), a jednak natočit nějaké záběry z archivu. Bohužel oficiální povolení k natáčení v archivu se ukázalo být absurdně nedostupným (jedná se o prémiové zboží s cenovkou tuším 500 euro za hodinu), a tak jsme udělali jen několik záběrů z ruky. Škoda: kdyby nás nechali natáčet normálně, mohli mít v dokumentu hezkou propagaci - takhle tam bude pár kradmých vteřin nasnímaných špionážní kamerou ;-)

- Druhý den (středa) jsme vyrazili do Prostějova, natáčet s vnučkou vojáka, který bojoval v březnu 1915 na Manilowe. Vzniklo krásné interview, které bude tvořit podstatnou část příslušného dílu.

- O víkendu jsme si pak udělali napůl rodinný výlet do Znojma, kde jsme natočili rozhovor s Jirkou K. a také nějaké záběry z města; tento materiál se do dokumentu nakonec ani nevejde, ale vyzkoušeli jsme si natáčení venku a hlavně si ujasnili časovou náročnost, což bylo dost podstatné pro další plánovaní.

- V úterý jsme pak absolvovali nejdelší jednodenní natáčecí výlet - do Prahy. Tam se nám celý den věnoval Tomáš, natočili jsme nejen kmenové listy příslušných vojáků a povídání o nich, ale i depozit archivu a nové muzeum na Žižkově (i když záběry z expozice jsou kvůli efektnímu nasvícení prakticky nepoužitelné), a k tomu nakonec i povídání o bojích v Karpatech.

- Ve čtvrtek jsme jeli do Zlína natočit interview s dalším vnukem vojáka - tento padl v únoru 1915 u Zdynie. Cestou jsme natočili nějaké ilustrační záběry, památníky vojáků atd., a také jsme zajeli do Luhačovic (Jurkovič).

- Poslední týden jsme chtěli natočit něco málo v Brně samotném, nicméně zapomněl jsem nástavec na stativ, takže to bylo poněkud improvizované. Navštívili jsme ještě také Hrušky, kde jsme natočili třetí interview s pravnučkou vojáka, co padl v těch stejných bojích u Zdynie; toto interview se do výsledného dokumentu ovšem také nakonec nevešlo. Přitom jsme zajeli do Mikulčic, abychom přes (pro mě stálé "nový") most došli ke kopčanské kapli; zde jsem ale podcenil vzdálenost a časovou náročnost a museli jsme se otočit v půlce cesty, aniž bychom ke kapli došli...

- Plánovanou cestu do Brezové (Jurkovičův hrob, Štefánikova mohyla...) jsme už nebyli schopni (pro celkové vyčerpání;-) uskutečnit. Nakonec jsme ji ale realizovali dodatečně, po návratu z terénu, a stavili se při tom i v Kopčanech (ze slovenské strany), takže Kathryn mohla na vlastní oči spatřit nejstarší stavbu, jakou kdy viděla ;-)

No, na konci už se silně projevovala náročnost těchto tří týdnů a já neměl čas ani sílu na pořádnou přípravu. Nejvyšší čas ukončit tuto fázi natáčení a vyrazit na samotnou expedici do terénu!

Z natáčení s potomky ve Zlíně

Do polských Karpat s námi jel i Jirka, a sbírali jsme se už ve středu ráno: nejdřív jsem v Brně vyzvedl Kathryn, pak jsme vlakem popojeli do Vyškova a nechali se vyzvednout Jirkou, jehož vozem jsme pak už frčeli po notoricky známé dálnici k Tarnovu a dolů ke Gorlicím. Naším cílem byla totiž místa nasazení 13. zeměbranecké divize v zimě roku 1915 - a první dva zimní měsíce od Nového roku (ve skutečnosti už od prosince 1914) až do poloviny února vojáci divize strávili právě na výšinách přímo nad městečkem Gorlice. Uvědomil jsem si, že přestože jsme zde již byli vskutku nesčetněkrát, a přestože 13. divize je jednou z našich nejoblíbenějších jednotek, nikdy jsme se vlastně nepokoušeli bojiště projít v jejích stopách. Až nyní - i když vzhledem k natáčení nutno říct, že to bylo spíše takové letmé.

Jako první jsme nicméně udělali obligátní zastávku na asi nejslavnějším vojenském hřbitově v této oblasti (č. 123 Pustki), protože nemít v dokumentu záběry z něj, připadali bychom si jako podvodníci;-) Pak jsme chtěli vyjet na jeden z kopců nad městem, kde byly v lednu 1915 pozice divize - a podle mapy jsem vybral jediný, který sliboval dobrý výhled; zároveň na něm stojí nějaká křížová cesta, a proto tam vede i silnice. Po příjezdu na místo jsme zjistili, že původní křížová cesta, která tam zřejmě stála dříve, musela být velmi nedávno dost zásadně renovována a zmonumentálněna, a také doplněna velkou kaplí a hlavně vysokou sochou, takže nám dost zkomplikovala natáčení světských výhledů, které jsme zde hodlali ulovit. Naštěstí jsme ale měli drona, a na toho si ani desetimetrový Ježíš nepřijde ;-)

Příprava na první záběry z terénu

Pak jsme ještě stihli zastávku na vojenském hřbitově č. 91 přímo ve městě, kde jsou mimo jiné pohřbeni také někteří vojáci z 13. divize (ale není zde výhled na město, který jsem si zde jaksi vybájil z dávných návštěv), a tím jsme splnili program na první den - právě včas, protože už se začínalo mírně smrákat. Cestou do města jsme ještě zaznamenali památník u židovského hřbitova, o němž jsme dosud nevěděli (tedy o tom památníku jsme vědět nemohli, protože ten je zbrusu nový; dosud jsme ale nevěděli ani o existenci židovského hřbitova samotného, a ten už tam nějaký ten pátek je...). Vyrazili jsme na jih - a na okraji Sękowe zaznamenali u cesty nové sochy vojáků z první světové války; už se však chýlilo k večeru, tak jsme nezastavovali - hlavně jsme věděli, že tudy pojedeme pozítří zpět a času bude dost.

Do vyhlédnutého ubytování v Pętne jsme tak přijeli včas, okolo 19. hodiny - aspoň jsme si mysleli. Zaskočilo nás ale, že restaurace (která podle vývěsky měla mít otevřeno právě do 19 hodin) rozhodně nevypadala, že zavřela před pěti minutami - spíše že vůbec nebyla v provozu. Navíc celá budova byla zamčena, nikde nikdo, na parkovišti žádná auta... No, nakonec se ukázalo, že v poměrně velkém komplexu jsme nyní, na prahu sezóny, ubytovaní pouze my, což je opravdu zvláštní. Majitelů jsme se nicméně nakonec dovolali a své pokoje dostali. A jelikož se ukázalo, že široko daleko není žádná restaurace v provozu jinde než v Gorlicích, k Mirkově radosti jsme vyrazili zpět do města - na večeři, na pivo a na pokec s ním. Kathryn ocenila především to, že během přesunu z jednoho podniku do druhého se jí od Mirka dostalo i komentované prohlídky centra večerních Gorlic se všemi historickými pamětihodnostmi.

Druhý den ráno jsme začínali tím úplně nejdůležitějším - natáčením záběrů, které budou tvořit vyvrcholení dokumentu, totiž návštěvy hrobu padlého vojáka ze strany jeho dvou vnuků a pravnuka. Ti se totiž - ačkoliv vnukům je už přes 80 - rozhodli místo jeho posledního odpočinku, které jsme pro ně dohledali až při přípravě natáčení, osobně navštívit. Přijeli vlastním vozem nezávisle na nás, a potkali jsme se až ve čtvrteční pošmourné ráno přímo pod vojenským hřbitovem č. 61 Wirchne, kde se jeho hrob nachází. Záleželo mi na tom, aby tato část dokumentu nebyla "hraná", ale autentická, takže jsme je donutili s výstupem posečkat dostatečně na to, abychom s kamerou v předstihu zaujali vhodná místa, a nakonec vznikly asi nejlepší záběry, jaké jsme v terénu za celou expedici získali.

Kathryn ve své typické póze

Následoval výstup na kótu 686, tedy přesné místo, na kterém dotyčný s největší pravděpodobností padl. Došlo k tomu během útoku celé 13. divize na ruskou obrannou linii na výšinách nad Zdyniou a Gładyszówem, který byl zahájen 17.2.1915. Ten skončil neúspěchem - hlavní obranné postavení Rusů nebylo proraženo a pouze zde, na kótě 686, se jednomu praporu LIR 25 podařilo obsadit jednu jedinou malou část ruské hlavní linie. Kameramance i vnukům jsem slíbil, že se zde pokusíme najít nějaké zákopy. Zpočátku se to zdálo být nesplnitelné, protože v silně zarostlém lese nebylo vidět na pár metrů a hledání bylo tedy dosti na náhodu. Nakonec jsem ale objevil kus rakouských zákopů na východní straně silnice jdoucí po hřebeni, orientovaný na východ - muselo se tedy jednat právě o to místo v okolí vrcholku kóty, kde se útočícím vojákům podařilo proniknout do hlavní ruské linie a z její malé části obránce vyhnat. Měli jsme tedy něco do dokumentu, a hlavně jsme měli místo, v jehož okolí nejpravděpodobněji padlý voják zahynul.

Na výsledek celého útoku však dobytí tohoto kousku obranné linie nemělo žádný vliv a po dalších 5 dnech, které vojáci divize strávili povětšinou v nevýhodných pozicích ve svazích pod hlavní ruskou obrannou linií a čekali, zda situaci zvrátí nasazení posil na obou křídlech (nezvrátilo), byla celá divize stažena zpět do výchozích pozic. Stálo ji to okolo 200 padlých, kteří jsou pohřbeni na sedmi vojenských hřbitovech v okolí (všechny projektovány Dušanem Jurkovičem) - a právě objetí a natočení těchto 7 hřbitovů bylo naším cílem pro zbytek dne. S potomky padlého vojáka jsme se rozloučili (oni spěchali domů), zajeli na oběd do naší oblíbené Huculské karczmy v Regietówie Niżnym a odpoledne jsme je (skoro) všechny objeli. V Huculské karczmě jsme si nakonec dali i večeři (jednak proto, že další otevřená restaurace by byla opět až v Gorlicích, a jednak proto, že tam mají fakt dobrá stylová jídla) a tím natáčení v této lokalitě (Gorlice) úspěšně ukončili.

V pátek nás čekal přesun do druhé lokality - k Manilowe. Cestou jsme si udělali několik malých zastávek vesměs na nám dobře známých místech:

- kostel v Sękowe: zde jsou ve zdech na paměť bojů, které vesnici v roce 1915 poničily, zazděny nábojnice dělostřeleckých granátů

- nový park 1. světové války na okraji Sękowe, z něhož jsme první den zahlédli ony sochy vojáků: ukázalo se, že je ještě nedokončený, ale kromě (podařených) soch znázorňující vojáky všech tří armád je v něm k vidění (podivně zdeformovaná) mapa okolí s pamětihodnostmi a (nepodařený) symbolický zákop; je to jeden z výstupů velkého, možná až megalomanského projektu, který je nám znám, neboť se na něm ze slovenské strany podílí naši kolegové z KVH Beskydy

- netypický Jurkovičův vojenský hřbitov č. 11 (Wola Cieklińska)

- kóta 534 nad Duklou

Nový park v Sękowé

Skoro tříhodinová cesta nám tak příjemně utekla a po poledni jsme byli v Bystrem, v dalším velkém ubytovacím komplexu, kde jsme byli (znovu překvapivě) jedněmi z mála hostů. Prvním úkolem bylo vyzvednout povolenku ke vjezdu do zakázaných úseků místních silnic, což se nám po mém chybném pochopení pokynu "povolenka bude připravená na okýnku" podařilo až napodruhé. Aspoň jsme si mezitím dali stylový oběd (pirohy)...

Ukázalo se, že zdržení bylo tak akorát: jako první jsme totiž vyrazili na Chryszczatu, kde jsme hodlali udělat několik záběrů legendárních křížů stojících v lese na místech pohřbení vojáků. Když jsme vyjeli do sedla Żebrak, stály tam už dvě další zaparkovaná auta. Pomyslel jsem si, že na to, že sem je zákaz vjezdu (resp. vjezd povolen jen na povolenku) je to nějak hodně, a dál jim nevěnoval pozornost; a to ani tehdy, když krátce na to z lesa vyšli jejich majitelé. Najednou se však zpoza auta ozvalo zvolání známého hlasu a ukázalo se, že druhým návštěvníkem Chryszczaty v tomto odpoledni není nikdo jiný než kolega plukovník (s celou svou rodinou), který se stejně jako my "motá" kolem projektu Manilowa a s nímž spolupracujeme už několik let na sestavování soupisů jmen vojáků pohřbených na nejrůznějších vojenských hřbitovech v této (i jiné) oblasti. Oba jsme se shodli, že to že jsme se takto neplánovaně potkali zrovna tady je sice velká náhoda, ale vlastně logická.

Podmínky pro natáčení v terénu byly čím dál náročnější

Po krátkém zdržení s ním jsme dokončili svou misi a pak to vzali "medvědí" zkratkou do Kołonice, kde jsme chtěli zvěčnit místní zcela zapomenutý vojenský hřbitov. Bylo z toho však nakonec mnohem větší dobrodružství než jsme plánovali - ze své minulé návštěvy si ho totiž pamatujeme jako jasně viditelný zarostlý ostrov na louce, z něhož čouhá provizorní kříž. Nenapadlo nás tudíž pochybovat o tom, že ho v terénu snadno identifikujeme. Chyba ale lávky - kříž už nestojí, zarostlých ostrůvků na louce je ve svahu hned několik a ani průzkum dronem, ani osobní návštěva každého z nich nám nepomohla rozhodnout se, který je ten správný. Večer jsme se pak dozvěděli, že na místě po zmizení kříže není vůbec nic, co by jeho existenci nasvědčovalo, takže jsme ho ani poznat nemohli.

Ačkoliv se nachýlil večer, zastavili jsme se ještě na dvou zbylých - v různém stupni zapomenutých - vojenských hřbitovech v okolí, kde jsou pochováni (mimo jiné) vojáci 13. divize. První z nich je v Jabłonkách, kde od naší předchozí návštěvy přibyla informační tabule (mimo jiné se seznamem pravděpodobně pohřbených vojáků z dílny naší skupinky pod vedením plukovníka). Prozrazuje mimo jiné to, že i přes to že se dochovala fotografie cerkve, která zde stála, na níž je vidět i vojenská část hřbitova, dodnes nikdo nebyl schopen spolehlivě identifikovat přesné místo vojenských hrobů, protože se neví, jak byla cerkev orientována a kde přesně na ploše hřbitova (která je dnes mimochodem ohrazena a označena jen zčásti) se vojenská část nacházela.

A podobné je to i v Bystrém, maličké osadě kde je starý civilní hřbitov zachován sice o něco lépe, ale i zde lze těžko identifikovat přesné místo, kde byli vojáci (přenesení sem po válce z mnoha hrobů roztroušených po okolí) pochování. Víme jen, že to mělo být na severozápadním okraji hřbitova.

Hlavní program nás však čekal následující (poslední) den expedice: Ráno přijel Artur, hlavní mozek celého projektu Manilowa, který nám slíbil, že nám bude k dispozici celý den. S sebou navíc přivezl několik srdcařů ze svého spolku, kteří se vrhli na umisťování turistických šipek na stezku vedoucí na Manilowou a následně i do údržby celé stezky a hřbitova nahoře. Mohli jsme tedy natočit nejen zajímavé povídání s Arturem o celém projektu (které by se asi hodilo zveřejnit i samostatně), ale i přímo práci dobrovolníků.

My sami jsme obdivovali, kam projekt mezitím zase pokročil - pro mě bylo největším překvapením, když jsem se dozvěděl vývoj počtu pohřbených na nově vznikajícím hřbitově na Manilowe: v roce 2020, když začínal, byly zde uloženy ostatky 13 vojáků nalezené poblíž vrcholku hory - jeden z nich byl identifikován jménem a má samostatný hrob, zbylých 12 bylo jako neznámých uloženo do společného; tak vznikly první dva hroby na hřbitově. V roce 2022 vznikl pak hrob třetí, do kterého byly uloženy ostatky nalezené (hlavně) v roce 2021; brada mi ale, spadla když jsem se dozvěděl, že těch je přes 100! Hřbitov se tak rázem zvětšil desetkrát... Kolik těch nikdy pořádně nepohřbených vojáků ale na tomto kopci asi celkově zůstalo?

Pokud máte pocit, že z této expedice nemám žádné pořádné fotky, je to tak - všiml jsem si (ovšem že až po návratu) zajímavé věci: když člověk natáčí, tak nefotí.

Po prohlídce Manilowe jsme se přesunuli na Piaski - právě zde totiž došlo k vážnému zranění druhého "hlavního hrdiny" našeho dokumentu. Artur nám ukázal cestu od hájenky Rabe, která má být nejschůdnější variantou jak na kopec vystoupat; přesto Jirku přiměla k prohlášení, že na tento kopec už nikdy nepůjde... Po náročném výstupu jsme však nahoře našli to hlavní, co jsme hledali: několik provizorních symbolických křížů (i jiných značek) umístěných na místech, kde (zpravidla nelegální) detektoristi našli pohřbené vojáky. Arturovi eksploratorzy právě tato místa mapují a evidují, resp. umisťují sem trvalé označení (na Chryszczatě a brzy i na Piaskách), případně je rovnou exhumují (na Manilowe).

I takhle může vypadat provizorní označení místa, kde leží ostatky vojáka/vojáků

Co se zákopů týče, v hustě zarostlém lese se nám podařilo najít kusy různých linií, ale o podrobný průzkum nemělo smysl se pokoušet. Přesto jsme aspoň nahrubo určili místo, kde zhruba mohlo dojít ke zranění "našeho" vojáka. Pak jsme sestoupili alternativní stezkou k lomu, která byla o něco přívětivější  než cesta nahoru (a dokonce Jirka ji vzal na milost) - má pouze tu nevýhodu, že je tam vstup zakázán a v době práce v lomu může být opravdu nebezpečná... 

Nakonec jsme se přesunuli do Baligródu, do muzea (které se oficiálně stále nazývá pouze izbou paměti), kde jsme natočili poslední materiál a pak Artura a jeho kolegy konečně propustili a sami si dopřáli ještě jednu lokální večeři v místním podniku. Měli jsme toho také dost, a tak jsem úplně zapomněl, že jsme chtěli natočit ještě místo pohřbení vojáků na civilním hřbitově v Baligródě (snad největší pohřebiště v okolí, i když při zoufalém nedostatku dokumentace k těmto oblastem ani to není možné říct s jistotou...).

Kathryn se podepisuje do návštěvní knihy v Baligródě a stává se tím nejvzdálenějším návštěvníkem muzea; jsme zvědaví, zda ji někdo překoná.

Ono to ale nevadí, protože jsme už během dne dospěli k závěru, že plánovaný dokument o bojích 13. divize na Manilowe si vyžádá ještě jednu cestu sem a natočení dalšího materiálu. Hlavní motivací k tomuto rozhodnutí byla skutečnost, kterou nám Artur prozradil v průběhu natáčení, a sice že letos na podzim začne archeologický výzkum kráteru po výbuchu na Manilowe, v němž podle různých zdrojů má být až několik set vojáků, které tam pohřbili jejich spolubojovníci hned po obsazení hory. A to nechceme prošvihnout! Jedná se totiž o divácky nejvděčnější záhadu spojenou s boji na Manilowe: Čísla, uvedená v pramenech z obou stran, jsou téměř jistě nadsazená; jedině takovýto (velmi náročný) archeologický výzkum ale odpoví na otázku, kolik jich tam je pohřbeno doopravdy (první sondy, na jejichž základě byl průzkum naplánován, ukázaly zatím tolik, že nějací vojáci tam pohřbeni jistě jsou). Navíc se dá předpokládat, že aspoň některé z nich by mohlo být možno i identifikovat. No a my, co jsme v tématu ponořeni hlouběji, doufáme také v to, že odkrytím kráteru by se dalo vnést světlo i do sporů ohledně toho, jak silný výbuch vlastně byl (jak velký kráter původně byl?) a jak vypadala štola, kterou zde sapéři ve zmrzlé kamenité zemi během zhruba 24 hodin vykopali? 

A tak jsme v neděli ráno vyráželi domů spokojení, že jsme natočili vše co se dalo, a zároveň odhodláni se v září nebo říjnu (ovšem už bez Kathryn, která bude tou dobou pochopitelně dávno zpět v USA) vrátit a dokončit, co jsme načali.

Epilog:
Dalších pár týdnů trvalo zpracování natočeného materiálu a sestříhání dokumentu, které jsme dokončovali ještě i na dálku, poté co se Kathryn vrátila do USA. Pro představu: došli jsme k odhadu, že průměrně si jedna minuta výsledného dokumentu vyžaduje minimálně jednu hodinu práce s natočeným materiálem. (Doba natáčení v tom samozřejmě zahrnutá není.) Plus následné korektury a vytváření titulků...

Výsledek je ke zhlédnutí na našem YouTube kanále.