Expedice Karpaty 2008

Už asi před půl rokem naplánovali jsme si výlet do Belgie, ve třech či čtyřech lidech, se zastávkami ve Francii i Německu. Když se dva týdny před odjezdem ukázalo, že nebudeme čtyři, ba ani tři, ale jen dva, pružně jsme upravili trasu plánované cesty a míto na západ vydali jsme se na východ.

Vyrazili jsme v sobotu 2.8. 2008 ráno (no... řekněme dopoledne) a přes Makov jsme krátce navštívili Slovensko, abychom se dostali k prvnímu cíli naší cesty, oblasti Wegierské Górky poblíž česko-slovensko-polského trojmezí. Zde jsme si vyhlédli několik polských srubů, které tady byly postaveny po vzniku Protektorátu Čechy a Morava, aby posílily obranu před německým vpádem z území okolo Jablunkova. Vyšli jsme si nalehko, až příliš, neboť celou cestu bylo parno, a tak jsme si nevzali nejen nic na sebe, ale ani baterku. Polský dělostřelecký srub Waligóra jsme tak mohli obdivovat pouze zvenčí. Vydali jsme se hledat druhý, který stojí poblíž, a sotva jsme zjistili, že je pravděpodobně zašantročen na soukromém pozemku u některého ze zde sojících baráčků, spustil se déšť, takže jsme hned na úvod pěkně zmokli.

Přesunuli jsme se autem na druhou stranu městečka, kde stojí srub Wedrowiec v němž je expozice, bohužel zavřená (dá se tam zřejmě dostat po telefonické domluvě s majitelem), dále rozbitý srub Wawóz v houští na kopečku nad usedlostí jistého staršího pána, který nás považoval za Němce a nechtěl si nechat vysvětlit že jsme Češi, a konečně poslední, také rozbitý, srub Wyrwidab na kopci poblíž, ke kterému se dá dostat z druhé (vlastně třetí) strany městečka, pokud člověk ovšam najde tu správnou odbočku mezi domy a poté věří svému instinktu, neboť je třeba pěkný kus ujít, než je srub vidět. Toto je typické chození po bunkrech v Polsku - většina zastrčených v nějakém křoví či ještě lépe neprostupném lese, žádné ne snad přístupové cesty, ale většinou ani vyšlapané pěšinky.

Návštěvu druhé skupiny srubů u Przyborówa jsme odpískali, neboť opět začalo vytrvale pršet a navíc jsme neměli příliš času. Vyrazili jsme tedy ke Krakowu s tím, že cestou najdeme nějaké místo k přespání. Nakonec jsme dojeli až k samotnému Krakowu, kde nám trvalo dost dlouho, než jsme v hustě obydlené oblasti našli místo vhodné k přespání. Je to typické pro celé Polsko (i když v blízkosti takového města jako Krakowa to bude asi ještě výraznější než jinde), že domy jsou rozmístěny všude po krajině, nejsou koncentrovány do vesnic jako u nás. Na konci každé cesty tak v Polsku stojí dům a najít nějakou odbočku nevedoucí nikam, u níž by se dalo přespat bez toho, aby člověk spal někomu na zahradě, je opravdu umění. První noc jsme nakonec našli vhodné místo u dřevěné kapličky u spojovací cesty mezi dvěma vesnicemi.

Následující ráno jsme vyrazili do Krakowa, což bylo pár kilometrů, a navštívili dva forty na jižní straně města, z nichž jen první byl volně přístupný (obývaný pouze jedním bezdomovcem, který nás uvítal před vchodem) a další je oplocen v majetku armády. Pak jsme se přesunuli k pěknému fortu Skotniki, který byl vybaven třemi pancéřovými věžemi. Zde jsme si chtěli uvařit své první teplé jídlo, přičemž jsme konečně našli onen problém, který je nutně přítomný na každé takovéto výpravě - výrobce plynových bomb změnil průměr závitu, takže vařič nešlo našroubovat na bombu a byl tak k ničemu. Zbytek cesty - s výjimkou pohoštění na východním Slovensku - jsme tak strávili na salámech a paštikách, aniž by nám to nějak výrazně vadilo (až jsme se museli divit, kolik zbytečností - např. konzervy a polévky - člověk s sebou tahá).

Po prohlídce Skotniků jsme zaparkovali v centru Krakowa a šli si prohlédnout město. Na Wawelu jsme po zakoupení vstupenky do Zbrojnice zjistili, že máme skoro dvě hodiny času do vstupu na prohlídku, neboť prohlídka je bez průvodce, nicméně každá vstupenka má určený čas vstupu a počet návštěvníků je tak omezen na několik desítek za hodinu. využili jsme tedy tohoto času k tomu, abychom se prošli po centru města. Hned pod Wawelem jsme narazili na jakousi výstavu pod širým nebem - několik informačních panelů o životě generála Sikorského si během těch pár minut, které jsme u nich strávili my, prohlédlo asi deset Poláků, evidentně prostých kolemjdoucích. To se u nás nevidí...

Narazili jsme na centrum turistyczne, které jsme využili k tomu, že jsme si ujasnili, kde přesně se nachází muzeum lotnictwa (bylo to tam, kde jsme si mysleli) a zda je v něm otevřeno v pondělí. Když jsme se dozvěděli, že ano, a že je navíc venkovní expozice zdarma, upravili jsme program dne a přesunuli návštěvu tohoto muzea na zítřek. Po návratu do Wawelu jsme si prohlédli Zbrojnici, kde je spousta mečů, pušek, přileb... Pak jsme už autem pokračovali na severní stranu města, kde jsme navštívili několik dalších fortů - první dvojice je nepřístupná, neboť jeden z nich se nachází v oploceném areálu jakési bezpečostní agentury a druhý je přestavěn na luxusní sídlo investiční firmy, a tak se z něj stal zmrdifort. Z další dvojice je opět jeden nepřístupný, tentokrát kvůli přestavbě v hotel, a konečně čtvrtý (který jsme trefili až napodruhé), podobný Skotnikám, je krásně zarostlý a přístupný.

Nyní jsme se rozhodli, že namísto pokusu vrátit se na místo, kde jsme přespali minulou noc, což by mohlo být zajímavé procvičení orientace v polském obydleném terénu, zkusíme kemp, který se nachází přímo v Krakowě. Zde jsme přečkali krátkou přeháňku, osprchovali se, viděli duhu a slyšeli ohňostroj. Za zvuku hlasitého italského hovoru od vedlejšího karavanu jsme pak usnuli a probudili se za zvuku "stěhování kyblíčků", tedy balení a přípravy na odjezd téhož karavanu.

V pondělí jsme tedy vyrazili k vlakovému nádraží, kde se nachází muzeum Armiji Krajowej - v pondělí samozřejmě zavřeno, ale zjistili jsme, že vypadá dost zajímavě a že příště je třeba ho navštívit. Jelikož poblíž je další fort, přesněji Varšavská luneta, vydali jsme se i na ni. Tato je používána jakousi firmou jako sklad, ale šetrným způsobem - není nijak přestavěná, je jen udržovaná a prosta křoví a jiného bordelu. A jsou na ní pěkné kočičí uši.

Cestou jsme si všimli cedulky ukazující na "Cmentarz wojnowy", tak jsme se rozhodli navštívit i ten, neboť je rovnou naproti. Až posléze jsme zjistili, že na centrálním hřbitově jsou pochování vojáci z války 1918-1921 a Ukrajinci zemřelí v internačním táboře v Dabii (což je dnes krakovský park u muzea letectva), ale samotný vojenský hřbitov se nachází kousek vedle. U vstupu nás přivítala socha modlícího se Karola Wojtyly s asi deseti datumy, kdy na tento hřbitov zavítal. vyvstělení jsme našli o něco později - hrob obklopený skupinou polských turistů totiž patřil jeho rodičům, a papež se sem tedy zcela logicky stavoval na hrob svých rodičů asi pokaždé, když měl cestu kolem... Poláci jsou vůbec mistři v uctívání svého papeže, cedule ve smyslu "na tomto místě papež Jan Pavel II. s oblibou jednou možná prošel" tam najdete skoro všude, a viděli jsme i několik soch...

Na tomto hřbitově jsou však pohřbeni především vojáci, a to nejen polští, ale i němečtí (zde skupina mladých Němců v zelených tričkách prováděla zřejmě v rámci nějaké eurodružby se svými polskými vrstevníky úklid této sekce hřbitova) a vojáci Commonwealthu, od Britů přes Kanaďany a Židy až po Ghurky, kteří zemřeli v táboře pro válečné zajatce situovaném na oblíbeném místě pro podobná zařízení - v Dabii.

Pak už jsme vyrazili na prohlídku leteckého muzea, na kterou jsem se tak těšil. Ukázalo se však, že paní v informacích neumí zřejmě polsky, neboť si špatně přečetla informace o tomto muzeu - venkovní expozice byla skutečně zdarma, a to proto, že vnitřní byla zavřená. To nejzajímavější se samozřejmě nachází uvnitř, venku stojí jen spousta letadel bez vrtulí... Vzali jsme tedy zavděk aspoň těmito modernějšími stroji a přidali další položku do seznamu míst, která je potřeba v Krakowě přístě navštívit. Nakonec jsme navštívili ještě fort sv. Benedikta, což je Maxmiliánská věž, stojící v oploceném areálu, který je už nevyužíván, takže není problém vybrat si jednu z děr v plotu a fort si zvenčí obejít. Kousek od sv. Benedikta je uměle navršený kopec, který sloužil jako pozorovatelna, a u nějž stál také jeden fort, z něhož nezbylo vůbec nic. Vyšlápli jsme si tedy i tento kopec, abychom se podívali na Krakow z výšky.

Poté už jsme vyrazili směrem na východ, neboť jsme chtěli dojet co nejblíže k Przemyslu. Samozřejmě jsme to vzali po trase Lapanów - Limanowa - Gorlice - Jaslo - Krosno - Sanok. Po zastávce na vojenském hřbitově u Limanowe, což byl jediný, který se nám podařilo najít (v plánku jsme jich měli spoustu, ale z toho se dalo vyčíst jen přibližné umístění, a tento jediný byl na hlavní cestě označen šipkou) a poté, co jsme celou cestu pár kilometrů před sebou hnali déšť, jsme k večeru dorazili ke Gorlici, konkrétně do Ropy, kde jsme uhnuli doprava směrem ke slovenským hranicím a našli místo k spaní, tentokrát díky tomu, že barák, který obligátně stál na konci cesty, kterou jsme si vyhlídli, byl teprve ve výstavbě, takže jme v klidu mohli tan rozložit kousek od něj. Až teď, při sepisování tohoto textu, jsem pohledem na mapu zjistil, že jsme spali asi deset kilometrů vzdušnou čarou od místa, kde jsme spali poslední noc na Slovensku (viz dále).

Ráno jsme vyrazili k Przemyślu, abychom tam byli co nejdřív a měli co nejvíce času na jeho prohlídku, neboť další noc jsme chtěli strávit na Dukle. Díky polské schopnosti vytvořit dopravní zácpu z ničeho v jakémkoliv městečku a obecně kvalitě polských cest však přesun trval déle než jsme čekali. Cestou jsme však našli nejen překvapivě velký opevněný kostel v Bieczy (která musela být kdysi asi o dost významnějším sídlem než dnes) a vojenský cmentarz u něj, ale i základní školu v Nowosielcach u Sanoku pojmenovanou po 2. československé paradesantní brigádě, která bojovala právě v těchto místech za bojů u Dukly. V parčíku u školy je pak pěkný památník se jmény padlých příslušníků brigády na území Polska.

Po této zastávce jsme už pokračovali přes Sanok na Przemyśl, kam jsme nakonec dorazili až později po poledni. To jsme si částečně vynahradili tím, že cestou přes Slonné Gory za Sanokem jsme objevili odpočívadlo s vyhlídkou, kde jsme usoudili, že budeme moci přespat. Tím pádem jsme mohli v Przemyślu zůstat až do večera.

Hned na vjezdu do města jsme se pokusili najít první dva bunkry Molotovovy linie, nicméně jsme usoudili že nemá smysl se zdržovat tím, abysme je hledali v tom největším houští, když nemáme ani pořádnou mapu města. Prohlédli jsme si tedy aspoň zvenku první objekt Molotovovy linie, který jsme potkali, stojící hned u cesty u jakéhosi hotelu, a zamířili jsme do informací turysticzných, abychom pořídili mapu města. Zde jsme narazili na velmi znalého chlapíka, který nám prodal mapu se zakreslenými forty Molotovy, jak bunkry nazýval, poradil kam se máme zajít podívat, nabídl nám dokonce knížku u obléhání Przemyślu, kterou jsme si nakonec taky koupili, a vůbec byl to muž na svém místě.

Vyrazili jsme tedy nejdříve na fort v Lucze, který je ve vlastnictví jednoho místního nadšence (toho jsme samozřejmě nezastihli). Práce má chlapec dost - jen vysekat trávu na celém objektu... Cestou od něj jsme vyrazili neomylně do nejhustšího křoví, abysme si našli zdejší Molotov. Po několika minutách prodírání se porostem jsme stanuli před střílnami. Ukázalo se, že s sebou opět nemáme baterku, což v této situaci nepostrádalo nádech komedie. Nicméně do objektu pronikalo poměrně dost světla, takže jsme si ho nakonec prohlédli i zevnitř.

Hledání dalších objektů, které se nacházejí poblíž, nemělo smysl, vrátili jsme se tedy k autu a popojeli směrem k ukrajinské hranici ke skupině fortů Salis Soglio. Jako první jsme navštívili fort Borek, kde pracovalo několik lidí na vyčištění vnitřku i okolí, zřejmě další nadšenci. Borek měl pancéřové věže, nicméně než rakousko-uherská armáda v Przemyślu kapitulovala, veškeré pancéřové prvky vyhodila do vzduchu, takže po nich zbyly jen díry (případně kolejničky) stejně jako po vnější kaponiéře.

Pak jsme se posunuli k samotnému Salis Soglio, který leží těsně při ukrajinské hranici. Zde nás prolustroval polský pohraničník na motorce a pak jsme si dlouho prohlíželi tento fort, který je nejzachovalejší ze všech (byl totiž v době bojů o Przemyśl zastaralý, neměl žádné pancéřové prvky, a tak nebyl zdemolován). Za délku prohlídky můžu já, protože se mi tento fort líbil nejvíce ze všech, což bylo dáno tím, že jsem konečně viděl fort v celku, mohl jsem si ho celý prolézt a konečně si udělat úplné jasno v tom, jak to vlastně vypadalo a fungovalo. U fortu jsme také na vlastní oči viděli, jak vypadá hranice Schengenu - hluboký vnější příkop fortu a za ním polský a ukrajinský pohraniční kámen, to byla pěkná symbolika.

Od Salis Soglio jsme přejeli ještě k fortu San Rideau, který byl naopak velmi moderní, vybaven janevímkolika pancéřovými věžemi a z velké části betonový, takže byl vyhozen do povětří kompletně. Zbyla z něj jen ohromná masa čelní stěny.

Nakonec jsme se u výjezdu z města směrem zpátky na Sanok stavili u jednoho z oněch dvou prvních Molotovů, konkrétně u dělostřeláku pod lanovkou, který jsme si prohlédli včetně tří mladých opilých nebo jinak znavených lidí (dvou ženského pohlaví, jedno pohlaví jsme neidentifikovali) provádějících nezjištěnou činnost v zajímavé vzájemné pozici na jeho stropnici. Pak už jsme vyrazili ve svých stopách zpět na vyhlídku, kterou jsme si určili za místo k přespání. Jelikož nás odsud nevyhnala "policija odpadkowa", která tam hlídkovala, aby tam nikdo nezakládal skládku, mohli jsme nerušeně strávit první (a poslední) noc pod širákem, neboť poprvé za celý výlet bylo natolik sucho a jasno, že jsme nepovažovali za nutné stavět stan.

Ráno jsme pak vyrazili na Duklu. Naším prvním cílem se stal obchůdek v Dukle, kde bylo možno koupit turistickou mapu okolí, a pak už jsme vyrazili na kótu 534. Nevěděli jsme, že se dá až na vršek vyjet po asfaltové cestě, a tak jsme auto nechali kousek pod vrcholem a k vysílači a památníku, který se nachází na kopci, jsme došli. Kopec je nezalesněný, a tak je z něj krásný výhled na všechny strany, jak ke Krosnu, odkud sovětské a československé jednotky přišly, tak směrem ke slovenské hranici, kam směřovaly, ale i do obou údolí po levé a pravé straně, jedno z nichž nazývají Poláci Údolí smrti (Slováci mají své na své straně hranice), neboť zde došlo k čelní srážce sovětských a německých tanků. Naproti se nechází Hyrova Hora, ta je však zalesněná a tak jsme na ni ani nešli. Uvědomili jsme si, že u kóty 534 a v okolí (byli jsme se podívat ještě na vyhlídkový kopec na druhé straně od Dukly) se odehrávaly velmi dlouhé a tvrdé boje, a přitom jde teprve o začátek pásma hřebenů Karpat, které armáda musela překročit. Další kopce jsou minimálně stejně vysoké, a spíše vyšší, a pásmo hřebenů se táhne takových 25 kilometrů. Kdyby po celou dobu boje probíhaly stejně pomalu, tak stojí sovětská armáda ještě dnes někde u slovenských hranic.

Pak jsme se konečně přesunuli na Slovensko. Zastavili jsme se ještě u hlavního památníku Dukelské operace, a pak jsme jeli do slovenskéo Údolí smrti, kde jsme byli už před dvěma roky, ale neměli jsme tehdy už čas a tak jsme tam jen nakoukli. Tentokrát jsme si pořádně prohlédli místo, kde se nechaly od Němců rozstřílet sovětské tanky, a projeli si údolí až do konce (přičemž jsme našli i legendární dolinovu kompozitní věž z Omsku), a pak jsme si projeli i vedlejší údolí, neboť bitva se vlastně odehrála mezi nimi. Boje připomíná spousta techniky (tanky, kanony), která tu všude stojí u cesty a na polích.

Po prohlídce údolí jsme se vydali do Hudcovcí u Humenného, kde se konal zlatý hřeb našeho programu, a to setkání s východslovenskou sekcí. Po několika dnech jsme se osprchovali, snědli grilované speciality, něco popili a spali v posteli, ale hlavně strávili večer se skvělými lidmi.

Následující den měl plně ve své režii nás hostitel Martin, který zařídil propustku do parku Poloniny. Toto území nad vodní nádrží Starina bylo před asi dvaceti lety vysídleno (asi 7 vesnic), neboť budovaná nádrž se stala zdrojem pitné vody pro celé východní Slovensko. Nyní se zde smí pěšky či na kole, autem však jen na speciální povolení. Díky tomu je zdejší nádherná krajina ještě nádhernější. Nejdříve jsme navštívili nejvýše položený vojenský cintorín na Slovensku, u kóty Hodošík, kde je pochováno 2200 vojáků, i s blízkým kopcem, kde jsou dodnes zachovány zbytky zákopů. Poté jsme přejeli o kus dále, a vyšli jsme na Ruské sedlo. Autem lze dojet několik kilometrů pod něj - v listopadu 1914 (ve sněhu) tudy však táhl Kornilov se svou divizí a společně s nimi projely touto cestou i jeho čtyři štábní automobily!

Na kopci pramení řeka Cirocha, která je zde malým potůčkem, ale o pár kilometrů dále právě na ní stojí nádrž Starina. Opustili jsme uzavřenou oblast a přejeli na druhou stranu od Stariny, kde jsme navštívili dva vojenské cintoríny, jeden v Uliči poblíž ukrajinské hranice, druhý v Topoli u dřevěného kostelíka. Cestou se nám nabídlo několik krásných panoramatických výhledů, včetně vyhlídky u cesty nad Starinou. K včeru jsme dorazili do Humenného, kde jsme ještě chvíli poseděli s Radem, a pak už zpátky do našeho luxusního penzionu v Hudcovciach. Za ubytování včetně pohoštění patří Martinovi velký dík.

V pátek jsme vyrazili na sever, do Medzilaborců, abychom si prohlédli jednak německou pozorovací věž stojící poblíž na slovensko-polské hranici, a jednak Lupkovský průsmyk. Nejdříve jsme se vydali na věž. Sice nás potěšilo, že ač to tak podle mapy nevypadalo, dalo se poměrně daleko dojet autem, ale brzy jsme vystřízlivěli. Cesty jsou v této oblasti změněny, takže neodpovídají mapě, a turistická značka, po níž se dá k věži dojít, je přemalována (tekže jsou zde dvě, stará a nová). A tak se nám z tohoto výletu stala poněkud delší procházka po hřebenové turistické cestě vedoucí na slovensko-polské hranici, ale nakonec jsme k věži dorazili. Kolem jsou vysoké stromy a tak z ní není nic vidět...

Poté co jsme si našli cestu zpět k autu, přejeli jsme k Lupkovskému průsmyku. Zde se dalo autem vyjet až nahoru, což se nám po zdržení způsobeném tápáním u věže velmi hodilo. Lupkovským průsmykem vede železnice v asi 400 m dlouhém tunelu se zajímavými osudy (za obou světových válek byl zničen, několikrát byla ukončena a zase obnovena doprava...). Mimo jiné jsme později zjistili, že zde bojoval I. prapor 28. pěšího pluku, který byl oddělen od zbytku pluku a nasazen samostatně.

Nakonec jsme si ještě zajeli do Čertižné, kde je vojenský cintorín a velký pravoslavný kostel, a pak jsme vyrazili ke Zborovu, abychom si prohlédli místo zajetí části 28. pěšího pluku. Cestou jsme se zastavili na německém vojenském hřbitově v Malé Polaně. Ke Zborovu jsme dorazili k večeru a navíc začalo pršet, takže jsme našli místo k přespání a čekali v autě, až přestane (což naštěstí netrvalo dlouho). Při tom jsme si uvědomili, že jsme zaparkovali rovnou pod kopcem, na němž došlo k zajetí II. praporu 28. pěšího pluku. Jakmile přestalo pršet, vyšli jsme si na něj a porozhlédli se po okolí.

Ráno jsem si přečetl příslušné pasáže z Fučíka, abychom byli v obraze, a ujasnili si průběh akce. Nakonec jsme po prohlídce okolí a zastávce na vojenském cintoríně mezi Stebníkem a Zborovem, kde jsou snad pochovaní i nějakcí padlí od 28. pěšího pluku, a německém vojenské hřbitově ve Zborově, chtěli vyjet k vysílači na Stebnické Maguře tyčící se nad bojištěm, kde je podle mapy rozhled, ale tato cesta byla přehrazena závorou a zákazem vjezdu. Jelikož se opět schylovalo k dešti a cesta na Maguru by byla dlouhá, rozhodli jsme se raději navštívit ještě jeden vojenský cintorín u Zborova a Zborovský hrad tyčící se kousek odtud. Cesta na něj sice vede skoro kolmo vzhůru, ale stojí to za to, neboť je to nečekaně rozlehlá zřícenina (při pohledu zespod vypadá o dost menší) s pěknými výhledy.

Během návratu k autu opět začalo pršet, a jelikož už nepřestalo, vynechali jsme plánovaný pokus najít naučnou stezku bojů z roku 1919 někde u Košic (zpětně jsme zjistili že začíná v Kysuku a je dlouhá 64 kilometrů, takže bychom z ní moc neviděli ani kdybychom ji našli) a vydali se na zpáteční cestu. Večer jsme byli v Brně.