Východní Slovensko

Když jsme v létě, pozorujíce zapadající slunce nad Stebnickou Hutou, uvažovali, že někdy v příhodném ročním období (nejlépe podzim před tím než napadne sníh) navštívíme oblast znovu, abychom našim kamarádům z východu konečně našli ten jejich ztracený cintorín Osmadvacátníků, shodli jsme se, že jistě víme jedinou věc - letos už to nebude. Samozřejmě, všechno bylo jinak.

Na cestu na východní Slovensko spojenou s Višegrádskou konferencí o cintorínech jsme vyrazili s předstihem, a to už ve středu večer. Po minulé zkušenosti jsme zvolili lůžkový vůz, s jehož službami jsme nadmíru spokojeni. Hned za Brnem nás pan průvodčí přesunul do volného kupé, čímž zbavil naší obtěžující přítomnosti důstojného staršího pána, který nás vyfasoval jako spolucestující, a nám poskytl prostor k večernímu soustředění před výpravou. Původní plán využít dvouhodinové zastávky vlaku v Přerově (kde se čeká na jiný vlak, za který je možno lůžkový vůz připojit) k návštěvě některé z místních hospod vzal za své ani ne tolik díky vidině venkovního chladu, jako díky vidině vystavených flaší piva před kajutou našeho pana průvodčího. A tak jsme v Přerově namísto do hospody vyslali spížovací jednotku právě sem a za chvíli už otevírali první pivo - v rámci aklimatizace šlo o Šariš. Po vypití dvou a půl lahví jsme usoudili, že to je u tohoto moku tak akorát ta správná míra, pana průvodčího již dále neobtěžovali a ulehli na patrové postele. Spaní v jedoucím vlaku bylo velmi příjemným zážitkem, jediným rušivým elementem bylo velmi vlezlé a velmi opakované hlášení staničního rozhlasu v Čadci.

Před sedmou ráno jsme, vyspinkaní a čerství, vystupovali v Kysaku, abychom tak akorát stihli přestoupit do vlaku směrem na Prešov, po velmi krátké prohlídce jehož nádraží jsme pokračovali dále na Bardejov, vyhlášený letos nejhezčím městem Slovenska. Obdivovat jeho krásy jsme však čas neměli, neboť zde nás čekala extravagantní část našeho cestovního plánu - jízda taxíkem do Slnečného majera (hromadnou dopravou se v tento čas na místo dorazit prostě nedalo a vzhledem ke krátkému zimnímu dni nezbývalo, než zvolit tuto poněkud buržoustskou variantu). Výsledkem bylo, že kolem desáté hodiny už jsme vyráželi do terénu.

Vzali jsme to hned na počátku do nejprudšího svahu, abychom se dostali na hřeben Lieštin, a pak strávili zbytek denního světla chvílemi více a chvílemi méně systematickým putováním po tomto kopci. Díky nově pořízené hračce, kterou Jirka na této výpravě podrobil zátěžovým testům, můžeme namísto popisu trasy poskytnout přesnou mapku, která jasně ukazuje, kde všude hledaný cintorín není:



Během putování po kopci jsme našli několik míst, kde by být mohl, včetně jednoho velmi podivného, které jsme překřtili na Blairwitch (vyznačuje se mimo jiné dvěma nově naskládanými malými mohylkami z kamenů, které zde umístil neznámý člověk z neznámého důvodu), ale žádnou stopu po něm se nám identifikovat nepodařilo. Celý kopec je podroben intenzivní těžbě dřeva, takže máme obavy, že pokud zde cintorín skutečně někdy byl, je docela možné, že byl zcela zplundrován lesáky. Aby však bylo vidět, že náš terénní výzkum nebyl žádná procházka růžovým sadem, přikládám výškový profil naší trati (celkové překonané převýšení 1500 metrů), přičemž upozorňuji především na fakt, že jsme tohoto profilu dosáhli na jednom jediném kopci o výšce zhruba 200 metrů:



Vrcholem naší výpravy se tak namísto slavného objevení ztraceného cintorína stala zastávka na vrcholu kopce, u našich oblíbených pozic Osmadvacátníků, kde jsme provedli karpatskou variantu čajového obřadu - na lihovém vařiči, neseném s sebou právě pro tuto příležitost, jsme si ohřáli kotlík čaje, doplnili ho slivovicí a rituálně vypili pro zahřátí.

Těsně před setměním jsme se ještě prošli po silnici směrem na Stabnickou Hutu, a pak už za soumraku se vrátili do základny na Slnečném majeri, kde jsme navštívili místní restauraci. Ta, jak se už stává tradicí, opět postrádala točené pivo, zato oplývala vyšňořenými dámami na vysokých podpadcích, které se zde účastnily jakési snad firemní akce. Do této společnosti jsme se necítili zapadat (stejně jako několik místních tet, sedících u vedlejšího stolu, které si na závěr svého pobytu začaly samoobslužně servírovat pálenku z vlastních zásob), a tak jsme ji brzy opustili.

Ráno jsme vyrazili pěší procházkou do Zborova a cestou samozřejmě neopomenuli návštěvu rekonstruovaného cintorína a zápalení svíčky na něm. Ve Zborově jsme pak způsobili menší pozdvižení zapálením svíčky u Šípkova legionářského pomníku a pak už jsme vyčkali příjezdu autobusu, který nás odvezl na oficiální část pobytu do Humenného, kde už na nás čekali naši hostitelé.

Ti nám krom samotného oficiálního i neoficiálního jednání a návštěvy jimi vytvořené výstavy v místním kaštieli připravili v sobotu stylový výlet do silně zasněžených Karpat, které nám ukázaly aspoň část své drsné tváře, jíž museli zde bojující vojáci obou stran čelit v zimně 1914-1915. V neděli jsme pak, ač neradi, kolem poledne museli opustit Švejka dohlížejícího na místní železniční premávku a nasednout do vlaku směrem na západ, kam jsme i přes mírně adrenalinový zážitek s pokaženým rušněm, okořeněný velmi ochotnou paní průvodčí, nakonec dorazili podle plánu.

Byl to sice původně neplánovaný, ale velice vydařený výlet do končin, které díky našim častým návštěvám už pomalu začínáme považovat za svou druhou domovskou oblast;-)