Chmeľová, Becherov 9.-12.6.2011

Další spanilou jízdu na východní Slovensko jsme začali stejně jako předešlou, už vyzkoušeným spojem do Bratislavy a následným nočním spacím vlakem do Humenného, vyrážejíce tentokrát ve středu večer. Nepřekvapilo nás proto, že do Brna dorazilo Pendolino, překvapilo nás až to, že z Brna nevyrazilo. Poté, co jsme se do něj nalodili, totiž zhasla klimatizace i světla a souprava odumřela. A tak jsme se stali svědky operace restartu řídicí jednotky Pendolína, která trvala dobrých 45 minut, z nichž valnou většinu času zabralo čekání, až cosi ve stroji vychladne (snad se v útrobách italského zázraku techniky skrývá parní kotel?). Jelikož v Bratislavě jsme měli mít hodinu na přestup, uběhlo oněch 45 minut v nervozním vyčkávání, preventivním vyhledáváním náhradních spojů a tichém rozjímáním nad tím, kam tato technologicky vyspělá civilizace spěje. K našemu překvapení se stroj skutečně po třičtvrtě hodině podařilo na několikátý pokus uvést do chodu, díky čemuž jsme se stali svědkem naskakování systémů Pendolína, v pořadí (zjevně od nejdůležitějšího po nejméně důležitý): elektronický ukazatel WC; klimatizace; světla; motor.

Když se našemu vlaku podařilo úspěšně zastavit a následně vyjet z Břeclavi, napětí polevilo. Do Bratislavy jsme se přiřítili s luxusní desetiminutovou rezervou na přestup. Poté co však Pendolíno zůstalo stát v tunelu těsně před hlavnou stanicou, měli jsme chuť ho milým Českým drahám rozbít, aby napříště vypravovali normální, staré dobré rozhrkané, ale jezdící soupravy. Naštěstí jsme nakonec dorazili tak akorát, přesedli do našeho spacího vozu a za chvilku už driftovali na východ.

Ráno jsme byli vyzvednuti a autem vyrazili do cíle, do Chmeľové poblíž Bardejova, kde jsme první den střídavě pracovali na vyznačení a zvelebení vojenského cintorína a čekali pod stromem, až se přeženou občasné dešťové přeháňky. Přenocovali jsme na místním obecním úřadě, aby se celá skupina dalšího dne posunula o vesnici dál, do Becherova, kde se pustila do rekonstrukce dalšího cintorína, zatímco my jsme vyrazili do Polska...



Druhým cílem naší výpravy byl totiž výzkum polských wojennych cmentářů v okolí sedla Dujava, na nichž jsou pochování i příslušníci moravských jednotek rakousko-uherské armády (a které mimo jiné všechny projektoval Dušan Jurkovič). Měli jsme vytištěné podklady včetně GPS jednotlivých hřbitovů, pouze na našem GPS přístroji nám jaksi chyběla podkladová mapa oblasti, takže jsme se pohybovali mezi v prázdnu visícími body. Na většinu míst jsme však trefili snadno, neboť se nacházejí u hlavní cesty a nebo k nim vede turistická značka.

Na ten pro nás nejdůležitější - nr. 45 Lipna -, na němž jsou pochovaní přímo příslušníci brněnského zeměbraneckého pluku, jsme museli jít notný kus pěšky, neboť na něj vedla pouze turistická značka pro pěší skrz les. Ta nám po několika stech metrech zmizela, stejně jako cesta, která se postupně rozpustila v množství odboček a rozboček (na žádné z nichž pochopitelně nebyla turistická značka k nalezení). Vydali jsme se proto nakonec instinktivně a podle GPS, a tak si opět užili něco prodírání se hustým porostem, čvachtání v bahně a dalších atrakcí polského lesa. Nakonec, když už nás jediná schůdná pěšinka vedla v úplně opačném směru, než ukazovala GPSka, jsme narazili na krásnou novou širokou asfaltovou cestu, která vedla přímo k hřbitovu. Resp. vedla do bývalé Lemkovské vesnice, vysídlené Poláky v rámci akce Wisla, u jejíhož obecního hřbitova se vojenský nachází. Zpátky jsme to raději vzali pětikilometrovou oklikou po ní.

Navštívili jsme díky tomu ještě jednu bývalou Lemkovskou vesnici, u níž stojí další hřbitov, i s vysvětlující tabulí, která nám odkryla další pro nás dosud neznámou (a nutno dodat, že dosti temnou) kapitolu polských dějin. Po slavném návratu k autu a občerstvení (neprozíravě jsme si s sebou nevzali ani pití) jsme se posunuli dál na naší trase, jejímž nejvzdálenějším bodem byla známá Rotunda (nr. 51). Na tu vede dost prudký výšlap po turistické značce, která je zcela nepolsky hustá - prakticky na žádném jejím úseku člověk nevidí před sebou méně než dvě značky, což je o celé dvě více, než je polský průměr. Nahoře jsme mohli obdivovat dvě rekonstruované věže (tímto tempem rekonstrukce skončí okolo roku 2030) a tři zbytky původních konstrukcí. Nakonec jsme objevili ještě zbytky budovy sloužící jako zázemí pro pozorovatele, neboť za minulého režimu byla prostřední věž zvýšena a přebudována na pozorovatelnu, z které bylo lidově demokratické Polsko střeženo před nálety rozséváčů amerického brouka...

Cestou zpátky stavili ještě na posledním hřbitovu ležícím na dalším kopci, z něhož měly být za pěkného počasí vidět Tatry (nebyly; ono nebylo ani pěkné počasí, celý den pod mrakem a chvílemi i mrholilo). Celkově jsme navštívili sedm Jurkovičových hřbitovů, z nichž na šesti jsou známá jména aspoň jednoho pochovaného z některého moravského pluku. Pouze na dvou však jsou umístěny i cedulky se jmény. Ty, které se nacházejí mimo civilní hřbitovy (to jest Dujava, Lipna, Rotunda a poslední navštívený) jsou s výjimkou Rotundy značně zarostlé, na Dujavě nás překvapilo nářadí svědčící o probíhající rekonstrukci, ale polský kolega nás ujistil, že tato rekonstrukce, o níž nikdo neví, co je vlastně zač, tam probíhá už pár let.

Objeli jsme tedy téměř všechna plánovaná místa a nedlouho před stmíváním se vrátili do Becherova. Nejdříve jsme zkontrolovali výsledek celodenního úsilí zbytku skupiny na vojenském hřbitově a pak se k ní připojili, abychom se nechali pohostit výborným gulášem. Hned po našem příjezdu nám každý, koho jsme potkali, škodolibě sděloval, že tohoto dne došlo k jedinému pracovnímu úrazu, když si nejmenovaný účastník brigády nožem otevřel zároveň s pivem i vlastní palec, kterážto produkce vyústila v neplánovaný výlet do Bardejova a pět stehů. Na zbytek brigády tak byl jmenován vrchním fotografem a vrchním terčem žertů.

V sobotu jsme utvořili detašovanou jednotku, která dopoledne dokončila práci v Chmeľové, která zbývala ze čtvrtka. Naše skupina - nazývejme ji pro zjednodušení skupinou A - dokončila vymezení plochy cintorína kameny a Jirka společně s architektem celé akce vztyčili mohyly na hrobech. Během této své činnosti nám každých pět minut radostně oznamovali, že objevili způsob, jakým Egypťané stavěli své pyramidy. Musím ovšem uznat, že při vymýšlení metod manipulace s velkými a těžkými kamennými bloky byli vskutku vynalézaví. Až večer se ukázalo, že ačkoliv práci řídil sám pan architekt s nákresem půdorysu cintorína v ruce, byly mohyly vztyčeny na nesprávných místech a bude je tudíž třeba v budoucnu ještě posunout. Naše skupina se tímto mými ústy co nejsrdečněji omlouvá za toto politováníhodné nedopatření, ke kterému dochází maximálně jednou za deset let.

Egyptští stavitelé pyramid v akci

Druhou polovinu dne jsme už strávili všichni společně v Becherově, kde jsme pokračovali v předešlého dne započaté práci na místním cintorínu. Den i celou vydařenou taškařici jsme poté zakončili v krčme ve Chmeľové, neboť jsme se nazítří ráno se zbytkem účastníků (kteří se chystali ještě na Kaštielik) museli rozloučit a vyrazit do Bardejova. Obešli jsme si podél hradeb toto nejhezčí město Slovenska roku 2010, prošli si křížem krážem centrum a kolem poledne nasedli do vlaku, abychom v Kysaku stihli náš zpáteční spoj. Po příjezdu do Bratislavy se Jirkovi podařilo v tomto nacpaném IC vlaku sloužícím především k přesunu studentů z východu do Bratislavy vyvolat davové šílenství, když se s předstihem zvedl, aby si sbalil věci (batoh totiž nechal pohozený v zavazadlovém prostoru na kraji vagonu, neboť na jeho US batožinu prostory v IC nejsou dimenzovány, a nechtěli jsme riskovat, protože na přestup v Bratislavě jsme měli jen pár minut). Než se nadál, byla ulička plná nedočkavých cestujících chystajících se k výstupu, kteří mu zabránili vrátit se na své místo, a tak poslední kilometry strávil na plošině vagonu. Pak už nezbývalo než se se Slovenskem pro tentokrát rozloučit, v Břeclavi si dát obligátní závěrečné pivo v oblíbené hospůdce u nádraží a profrčet za zapadajícího slunce okolo Pálavy zpět do Brna.