29. října 2013

Mezinárodní expedice Stebník (26.-28.10.2013)

Naše nejnovější výprava ke Stebníku měla opět punc vědeckosti, neboť se na ní tentokrát zúčastnil odborník z Vídně, který odvážně, nemaje zkušeností s našimi expedicemi a téměř náš neznaje, vložil svůj osud na tři dny do našich rukou a vyrazil s námi na divoký východ, kde nikdy před tím nebyl. Jako první jsme ovšem zastavovali v Břeclavi, kde jsme vyzvedli dalšího člena expedice. Pak jsme v Devínské Nové Vsi vyzvedli z rychlíku od Vídně našeho rakouského odborníka a za stálého diskutování nad mapami a hlášeními svištěli expedičním vozidlem vstříc Karpatům. Postupně se ale setmělo, my jsme umlkli a jen sledovali ve tmě neviditelné Tatry a další přírodní krásy Slovenska a při tom se snažili telefonicky reorganizovat své plány na ubytování. Nakonec se nám to podařilo a kolem půl desáté jsme se sešli v penzionu ve Zborově s dalšími dvěma slovenskými členy družstva. Respektive sešli jsme se rovnou v nedaleké klubové restauraci, kartu nutnou k vstupu do níž samozřejmě všichni vlastníme.

Po tradičně intenzivním úvodním posezení na nás už v penzionu předseda KVH Beskydy vytáhl vyznamenání od rakouského Černého kříže, které nám dostal za úkol oficiálně předat. I přes pokročilou hodinu jsme, vědomi si důstojnosti chvíle, ke slavnostnímu okamžiku přistoupili s nezbytnou vážností, ba mnozí se dokonce ustrojili a celý akt tak proběhl s grácií odpovídající jeho významu.

V pátek ráno jsme vyrazili do Stebníku, kde jsme se setkali s polským členem výpravy, čímž byl náš Babylon kompletní. Až na drobné jazykové omyly, kdy v jeden okamžik například Čech začal mluvit na vyjeveného Rakušáka polsky, však vzájemné porozumnění v naší skupině bylo po celou dobu dokonalé. Prvním bodem programu (poté co jsme odbyli povinnost zabavit na chvíli redaktora Slovenské televize svými múdrostmi) byla cesta ke škole ve Stebnické Hutě, kde bylo umístěno vojenské obvaziště zajaté legionářskou rozvědkou několik dní před zajetím celého pluku, které někteří méně zodpovědní členové výpravy využili i k rychlé návštěvě místního konzumu. Pak už jsme však definitivně vyrazili do terénu.

Vyjeli jsme do sedla, které tvoří přirozený střed areálu a vyrazili nejdříve na hřeben Šikovky, kde jsme si prošli zákopy v místě zajetí I. praporu 28. pluku. Pak jsme se vrátili na hraniční hřeben a došli k odbočce na cmentarz Blechnarka, od níž jsme - vedeni polskými turistickými značkami kvality v kraji obvyklé - po chvíli díky mapě v mobilu jednoho účastníka a tomu, že jsme zde už dvakrát byli, úspěšně dobloudili až k hřbitovu. Příjemně nás překvapil jeho stav, neboť byl nedávno zjevně rakonstruován. Poprvé jsme ho tak mohli spatřit v celé kráse.

Blechnarka

Po krátkém občerstvení zde velení převzal Bogdan, který se dobře vyzná v terénu na polské straně hranice a vymyslel zajímavou trasu přes Wysotu, kde jsou zachovány zákopy rakouské, ve stopách útoku tyrolského pluku na Jaworzynku, kde jsme si prohlédlí vážný punkt obronny hlavní linie ruské. Ruským zákopem jsme se pak vrátili na slovensko-polskou hranici a okolo záhadných děr, budících dojem - ovšem zcela nesmyslně umístěné - ruské dělostřelecké baterie se po hraničním hřebenu vrátili až k autu. Zde jsme s obtížemi sice, ale úspěšně vzbudili jednoho člena naší výpravy, který pod Wysotou prohlásil něco v tom smyslu, že na takové lození do kopců se může vysrat a vrátil se samostatně do sedla k autu, kde spokojeně usnul na louce. Ještě před návratem do penzionu jsme využili oblíbené restaurace ve Smilně a poobědvali chutné zbytky z oslavy padesátin, jež zde probíhala a zásobovala zbytek lokálu i jeho okolí nejen řízky, ale i vrávorajícími postavami.

Po večeři jsme se přesunuli zpět do penzionu a značně utahaní se šli znovu občerstvit do našeho klubu. Relativně brzy jsme se však odebrali ke spánku, který byl díky změně letního času na zimní o hodinu delší. I tak na nás Bogdan musel na česko-polské hranici chvilku čekat, neboť jsme se zdrželi prohlídkou asi nejdražšího trávníku ve střední Evropě nacházejícího se na vojenském hřbitově ve Zborově, rekonstruovaném za neuvěřitelnou sumu několika desítek tisíc eur do stavu jen o málo horšího než jaký byl před rekonstrukcí.

Krátce po smluvené hodině už jsme se s Bogdanem setkali a po chvíli zkoumali mapy na kapotě auta, zatímco zbytek výpravy netrpělivě vyrazil a přišel tak o přehled o taktické situaci. Předvoj jsme usilovným pochodem dohnali ještě před tím, než dospěli k monumentálnímu dujavskému hřbitovu, který nás v podzimní mlze přivítal velice specifickou atmosférou.

Část naší skupiny na Dujavě (zbytek bloudí v mlze)

Potom jsme pokračovali po známé trase se zastávkami na několika dalších vojenských hřbitovech do Sękowé. Zde nám Bogdan ukázal zákopy, které zde mají vybudované pro každoroční bitevní ukázky. Náš nápad na to, že by bylo zajímavé z nich tedy udělat skanzen a turistickou atrakci, byl odmítnut z důvodů, které jsme zcela nepochopili - ale tolik jsme porozuměli, že v nich významnou roli hrají typicky polské problémy s vlastnictvím pozemků... Poté jsme navštívili místo bojů 28. pluku před tím, než byl přesunut ke Stebníku, a pak už pokračovali do Gorlic, kde jsme zhlédli muzeum gorlické bitvy, hlavní vojenský hřbitov na kopci nad městem s pěkným výhledem a místní restauraci.

Debata nad Gorlicí

Jelikož se překvapivě začínalo stmívat o celou hodinu dříve než předchozího dne, vyrazili jsme rychle směrem zpět na Slovensko a cestou se chtěli ještě zastavit na jednom hřbitovu poblíž Małastowského průsmyku, který jsme dosud nikdy nenavštívili. Ačkoliv psi u domů na konci vsi, kde jsme ho očekávali, v reakci na náš příchod spustili mohutný štěkot na všechny strany, nevyprovokovali žádného z obyvatel k vykouknutí z domu, a tak jsme se nemohli zeptat. S neurčitými informacemi, které jsme v daný okamžik měli, se nám v počínajícím šeru nepodařilo místo nalézt, a tak nám zůstalo opět na příště.

Někdy touto dobou se dva členové výpravy, kteří původně plánovali večerní odjezd do svých domovů, rozhodli strávit s námi i poslední večer a noc, a tak jsme si zopakovali večeři ve Smilně i posezení ve Zborově. Ráno jsme se rozloučili s příjemnou paní domáci v penzionu, u stebnického hřbitova vyrušili reportéra STV, který zde dotáčel nějaké ilustrační záběry, díky čemuž jsme se vetřeli i na ně, a pak už hajdy na kopce. Na rozdíl od předchozích dvou dnů, které začínaly hustou hmlou rozpouštějící se až před polednem, sváteční den byl od rána jasný, a tak nám umožnil využít těch několik hodin času, které nám zbývaly, k návštěvě míst s výhledem. Jak trefně připomenul náš rakouský host, oslavit svátek osvobození Československa od Rakouska turistickým výletem česko-slovensko-rakouské výzkumné skupiny po místě zajetí pražského 28. pěšího pluku rakouské armády v sobě má jistou symboliku. Možná, že bysme na to mohli příště požádat o nějaký grant z fondu pro všeobecné evropské smíření...

Jirka a Jožo, ponořeni v důležité diskusi, stoupají na velitelské stanoviště

Nejdřív jsme si vyjeli na Pohorelku, louku, kde probíhal ruský útok proti novým rakouským pozicím několik dní po zajetí 28. pluku. Poté na Schaumajer hill (velitelství 28. pluku) s krásným výhledem na celou tehdejší obrannou linii pluku, který je dnes patrný i přes zarostení kopce lesem, který zde před sto lety nebyl. Navíc na druhou stranu, kde je louka, je z téhož kopce pěkný výhled na linii zaujatou rakouskou armádou po ústupu od Stebníku. A jako zlatý hřeb výpravy nás čekal výstup po sjezdovce místního lyžařského areálu zhruba do míst, kde byly rozloženy roty III. praporu 28. pluku pod Suchým vrchem a odkud je taktéž pěkný výhled na celé bojiště.

Jelikož jsme tentokrát disponovali už velmi přesnými plánky a nákresy (které však zůstaly v autě), pokusili jsme se identifikovat i pozice dvou kulometů pluku nad údolím směrem na Stebnickou Hutu, které byly klíčovým bodem obrany pluku - a jak se po srovnání s plánkem později ukázalo, Jirkovi se to skutečně podařilo. Začínáme mít vyvinuté taktické myšlení, pomalu bysme mohli velet třeba i... družstvu.

Po této vycházce jsme se museli s východním Slovenskem už ale rozloučit, se zastávkou na Dechtárech na místní speciality profrčet Slovensko střední a nakonec si vystát více než hodinovou kolonu na západě v Bratislavě, kde jsme následně posadili našeho rakouského kolegu do rychlíku ku Vídni a sami vyrazili po dálnici ku Brnu.

1 komentář:

vojtěch toral řekl(a)...

Hledám hrob svého pradědečka.Můžete mně poradit?
v.toral@lima.cz