17. srpna 2015

Po vojenských hřbitovech ve Slovinsku (7.-13.8.2015)

Vzhledem k tomu, že jsme tentokrát vyráželi pro mě zcele nezvykle nikoliv z Brna, ba z Moravy vůbec, nýbrž z Prahy, a vzhledem k tomu, že mou úlohou bylo na této expedici hrát roli téměřdomorodého průvodce, měl jsem původně trochu obavu, že nejobjevnější částí cesty pro mě bude úsek Praha - České Budějovice, který jsem dosud nikdy nenavštívil. Ukázalo se však, že jsem se velmi mýlil.

Už samotný vstup do Slovinska přinesl první nový zážitek, když jsme do země pronikli tím posledním průsmykem, kterým jsem ještě nikdy nejel, totiž Buřt-passem. Díky tomu jsme hned na počátku navštívili ruskou kapli ve Vršiču a dva pro mě dosud neznámé vojenské hřbitovy - Trenta a Soča. Druhý z nich je spojen s Josefem Váchalem a nachází se za kostelíkem, jehož interiér Josef Váchal během války vyzdobil svými kresbami. Bohužel místním se po skončení bojů zřejmě nezdály jeho motivy dostatečně konformní, a tak byl celý přemalován. Z Váchalovy výzdoby se tak dochovaly pouze rohové destičky v oknech.


Ovce parkující v sedle Vršič (1 611 m.n.m.)


Následovaly zastávky na hřbitově v Bovci a krátká zajížďka do Logu pod Mangartom, kde jsme krom hřbitova zhlédli i ústí tunelu, kterým byly na frontu dopravovány zásoby a vojáci (včetně Váchala). Jedná se o hornickou štolu, jak ukazují i přilehlé informační tabule, která je už desetiletí mimo provoz. Místní sbor dobrovolných hasičů pro něj však našel důstojné využití i v dnešní době.


Zevnitř jde ale zima ...



... asi proto je tunel využíván jako chladnička


Od Bovce jsme se pak vydali podél Soče až do Nové Gorice, kde nás čekalo ubytování. Pouze naše slovinistka dala před industriální zónou Kromberk přednost bydlení v rockery okupovaném Tolminu, kde se konal jakýsi hudební festival. I nám se však podařilo (netvrdím že snadno) ubytovat se a postupně se seznámit s poměry na našem dočasném bydlišti, kde jsme si během těch pár dní vytvořili skutečně pevné (především stravovací) návyky.

Následující den jsme se vrátili ke Kobaridu, abychom se nejdříve setkali s kolegy z Fundacje Poti miru a mohli na vlastní oči obdivovat, jak pokročili s již dlouhá léta avizovaným projektem protažení svých naučných stezek až na Kras. Můžeme konstatovat, že pokročili velmi úspěšně. Poté jsme zaparkovali poblíže Napoleonova mostu a vydali se krátkou naučnou stezkou, která vede přes částečně zachované pozice z první světové války, ke Kozjackým vodopádům. Cestou zpět jsme neodolali pohledům na nádhernou Soču a naplánovali si, že si v ní zaplaveme. Odhodlání doplavat či aspoň dobrodit (zas tak hluboká ta Soča přece jen není) těch několik set metrů až k autu nás přešlo po zhruba 10 vteřinách stání po kolena ve vodě. I když nás mohli varovat už plavci v neoprenu... Nakonec jsme hrdí na to, že každý z nás se v Soči vykoupal aspoň třikrát - a strávil v ní, když to sečteme, snad celých 5 minut!


Soča - nutkání jít se vykoupat prostě nelze odolat


(Etnografická poznámka: Nikdy se Slovinců neptejte na jejich názor na Tita a na teplotu vody v Soči. O tom prvním nechtějí mluvit a o tom druhém vám budou zaručeně lhát.)

Poté jsme se přesunuli na Mengore, důležité předmostí rakousko-uherských sil na západním břehu Soči u Tolminu. Zde se na naučné stezce nachází pomník všem českým vojákům bojujícím v této oblasti během války proti Italům, který jsme zastihli vkusně ozdobený maďarskými stužkami. Ty jsme komisionálně odstranili a ekologicky zlikvidovali (což jsme od té doby opakovali v podobných případech systematicky až do konce našeho pobytu ve Slovinsku).


Památník před odstraněním maďarských nánosů


Ženoucí se bouřka nás sice těsně minula, ale i tak se příjemně ochladilo natolik, že další plánované koupání v Soči jsme vynechali a namísto toho si pouze prohlédli pamětní desku pekařům zásobujícím předmostí u Mengore u Mostu na Soči. Cestou do Nové Gorice jsme se zastavili ještě na vojenském hřbitovu v Solkanu, nacházejícím se v nádherném prostředí poblíž mostu přes Soču mezi Svetou gorou a Sabotinem. Po návratu do Kromberku nás překvapivě přivítali neočekávaní spoluhosté, příbuzní amerického prezidenta z východního Slovenska, které velmi zajímalo naše neidentifikovatelné vojenské vozidlo. Z našich každovečerních rituálů jsme se však vyrušit nenechali.

Druhý den nás čekal náročnější program - nechali jsme se vyvézt na planinu Kuchnja a odtud vyrazili, ve stopách útočících italských vojáků, kteří se zde dva a půl roku marně snažili dobýt rakouské pozice, na Mrzli vrh. Na tomto místě se nacházelo hned několik vojenských hřbitovů jednotek, které nás zajímají - IR 35 (Plzeň), IR 91 (České Budějovice), IR 18 (Hradec Králové) a IR 66 (Užhorod). Pokusil jsem se naši výpravu dovést k památníku IR 18, který byl před několika lety obnoven za přispění královéhradeckých nadšenců, ale namísto toho jsem trefil omylem cestu ke staveništi památníku IR 91, který čeká stejný osud v nejbližší době. Pak jsem otestoval trpělivost členů výpravy okružní cestou v okolí vrcholku Mrzleho vrhu - aby bylo jasné, že to není jen takový malý, jednoduchý kopec... Naštěstí nás náhodný kolemjdoucí turista, který měl za sebou už mnohahodinové šlapání po místních horách, nasměroval zpět na naši cestu.


Majestátní výhledy z Mrzleho vrhu


Po návratu na Mrzli vrh jsme navíc navázali družbu s místními výrobci sýra, kteří zde přes léto produkují tyto dobroty.


Výroba sýrů přímo na Mrzelm vrhu


Pak už jsme vyrazili na planinu Mederje (památník IR 35) a odtud dolů, k Javorci. Plán neprozradit svou národnost a nechat průvodce povykládat nám standardní příběh o bojích v okolí nám nevyšel, neboť průvodce byl prefíkaný. Nicméně díky Jožovi nás všechny považoval za Slováky, a proto tentokrát zdůrazňoval vojáky slovenské národnosti. Je vidět, že jeho povídání je flexibilní - pouze Maďaři jsou stálice.

Od Javorce jsme se přesunuli do Tolminu, kde jsme díky laskavosti ředitelky místního muzea krátce zhlédli výstavu věnovanou právě první světové válce v oblasti Tolminu, prohlédli si i zevnitř německou kostnici u řeky a nakonec ještě vyrazili na dva vojenské hřbitovy v Klavže (kde nám od minulé návštěvy zbyl malý rest). Tím náš bohatý program na tento den skončil.

Následujícího dne jsme se ráno naposled vydali zpět do Tolmninu, abychom navštívili hřbitov Loče a konečně vysvobodili Elišku ze spárů rockerů, neboť další noci už měla bydlet s námi v Kromberku. Poté jsme projeli Bohem zapomenutou náhorní planinu Banjšice a navštívili místní vojenské hřbitovy. Na závěr tohoto výjezdu jsme vystoupali na Svetou goru, odkud jsme mohli obdivovat výhledy na Gorici a Kras.


Gorica a slavný most u Solkanu - nejdelší kamenný mostní oblouk v Evropě


Pak jsme si ještě vyšlápli na slavný Škabrijel, kopec strážící ze severní strany přístup do Vipavské doliny, který se rakouským vojákům (mezi nimi i českým) podařilo po celou dobu bojů v oblasti (tedy více než rok) proti četným italským útokům úspěšně uhájit.


Na rozhledně na Škabrijelu, v pozadí Sveta gora


Z něj jsme sjeli právě do Vipavské doliny a zde s velkými potížemi, ale nakonec úspěšně nalezli (i za pomoci několika místních) vojenský hřbitov Bukovica, na němž jsou podle Jožových výzkumů pohřbeni příslušníci "jeho" trenčínského 71. pěšího pluku.

V úterý nás pak čekal nejbohatší program - vyrazili jsme do Monfalcone, kde nám kolega Marco přichystal prohlídku Parco tematico, nabízejícím velké množství zachovaných zákopů a dalších objektů na návrší nad městem, kde se bojovalo celé dva a půl roku - od jara 1915 do podzimu 1917 - aniž by se fronta posunula o více než několik málo kilometrů. Přitom jsme měli možnost vyslechnout od něj i zajímavé údaje o vojenských hřbitovech v oblasti a jejich slučování a přesouvání, ke kterému od války došlo. Nakonec jsme se krátce a spíše neformálně setkali i se sympatickou starostkou města.


Zachované zákopy nad Monfalcone


Pak jsme vyrazili do Redipuglie, kde byl naším hlavním cílem obrovský vojenský hřbitov rakousko-uherský (Foligno), nicméně samozřejmě jsme při té příležitosti nevynechali ani pohřebiště italské, vůbec nejmonumentálnější památník první světové války, který ve 30. letech Mussolini nechal vybudovat. Poté jsme zamířili na jih, kde se ve výběžku italského území k Terstu nacházejí ještě další dva rakousko-uherské hřbitovy (seznam zde pochovaných vojáků je nově dostupný i na internetu). Odtud jsme se vrátili do Slovinska, konkrétně do Komnu na Krasu, abychom se nejdříve setkali se zástupcem místního starosty a poté pod vedením znalého místního odborníka Mitji objeli větší část vojenských hřbitovů na Krasu, kde je pohřbeno vůbec nejvíce vojáků z Českých zemí.


Skupinovka na vojenském hřbitově v Brje


Náročný program jsme zakončili u Mitjova kamaráda ve vinném sklípku, kde se nám dostalo odborného výkladu tentokrát na zcela jiné téma i ochutnávky několika místních vín.

Předposlední den našeho pobytu ve Slovinsku jsme strávili spíše na cestách - ráno jsme definitivně opustili oblast bojiště a po několika zastávkách na posledních nenavštívených vojenských hřbitovech ve Vipavské dolině vyrazili na Lublaň. Tu jsme ovšem minuli, objeli oblouk julských Alp a zamířili k Bohinjské Bystrici a Ukanci, abychom zhlédli i tamější dva vojenské hřbitovy.


Náš stará známý Ukanc...


Teprve po jejich návštěvě jsme se vrátili do slovinského hlavního města, ubytovali se a absolvovali večerní prohlídku centra s vynikajícím výkladem naší místní znalkyně Elišky.

Závěrečný den absolvovala oficiální část naší delegace jednání na slovinském Ministerstvu sociálních věcí, rodiny, sportu, mládeže, tělovýchovy a všeho dalšího, co nikdo jiný nechtěl, pod které spadá i péče o válečné hroby ve Slovinsku. Neoficiální část delegace se mezitím toulala po Lublani a nakupovala suvenýry (například fíky). Při tom jsme ovšem narazili na pěknou panelovou výstavu umístěnou před slovinským národním archivem, týkající se Slovinska v prvním roce první světové války, kterou jsme si se zájmem prohlédli a nafotili.


Značnou část lublaňské architektury má na svědomí Jože Plečnik


Pak už následovala jen dlouhá, ale bezproblémová cesta domů.

1 komentář:

Libor Friedel řekl(a)...

U Vrtojby padl 18. května 1917, během 10. bitvy na Soče, manželčin praděd Ján Tarčák z Oravské Polhory, pěšák-domobrnaec trenčínského IR 71. Byl pohřben v Bukovici, hrob č. 36. Nemáte k mání nějakou fotku toho hřbitova z Vaší návštěvy? 2.9.2015 k výročí jeho narození, chci na svém genea blogu publikovat jeho stručný příběh.

Díky za info.

Zdraví

Libor Friedel
libfri@gmail.com
http://www.genea-friedel.blogspot.cz/