5. září 2016

Slovinsko na otočku (1.-4.9.2016)

Téměř při každém návratu ze Slovinska jsme konstatovali, jak je díky dálnici super, že na Kras se dá z Brna dojet vlastně za cca 6 hodin, tedy za podobnou dobu jako na východní Slovensko, a že není problém někdy tam vyrazit na prodloužený víkend. Konečně jsme tuto tezi tedy vystavili zkoušce realitou. Vyrazili jsme ve čtvrtek před 14. hodinou - a v 18 hodin už jsme byli kus za Vídní! Obvyklé dopravní potíže v Poysdorfu a ve Vídni totiž nabraly v tento den z neznámého důvodu neobvyklých rozměrů... Na Kras jsme se tak dostali ve skutečnosti už dlouho po setmění, a díky GPS-ce, která se nás zarputile snažila vést po trasách pro pěší, jsme do Lokve, které jsme zvolili jako strategicky položené útočiště pro následující tři noci, dojeli efektním způsobem po nezpevněné cestě liduprázdným hustým nočním lesem - což ocenila především Soňa, která měla tu čest naši schopnost dorazit kamkoliv zadem a ze zcela nepředpokládaného směru zažít takto na vlastní kůže poprvé.

Naši hostitelé - sympatický pár důchodového věku - nám ukázali náš dočasný domov, a zatímco paní na nás vytrvale mluvila anglicky, pán (který se hned pochlubil, že před 40 lety navštívil Československo) jí do toho neomaleně vstupoval slovinsky. Když ho paní okřikla, že mu beztak nerozumíme, využili jsme situace a vehementně se hlásili, že víceméně rozumíme - a díky tomu jsme měli konečně možnost pohovořit s místními v jejich jazyce. Byli jsme pozváni na likér, který pán vlastnoručně vyrábí ze 35 druhů bylin, i na čerstvě upečený štrůdl paní domácí, a nakonec jsme byli rádi, že jsme se s poukazem na únavu z dlouhé cesty před půlnocí dostali na kutě.

V pátek ráno jsme vyrazili nejdříve do Kobaridu - cestou jsme hned v Lokve mohli obdivovat vrtulník slovinské armády, který zde přistál na přehlídce hasičů, i krásné výhledy bezprostředně nad obcí. Lokve samotné se totiž nachází téměř v 1 000 m.n.m. a když jsme vyjeli na kopeček nad něj, otevřel se nám výhled na většinu Banjšic i na masiv Krnu s Mrzlim vrhem a Kolovratu v pozadí s julskými Alpami... Toto místo se důstojně řadí k již dříve objevenému výhledišti na Banjšicích. Spustili jsme se tedy do Čepovanu a uzoučkou silničkou do Mostu na Soči, odkud jsme po dlouhé době absolvovali zase jednou naši oblíbenou trasu do Kobaridu, kde jsme se krátce setkali s kolegy z Poti miru. Následně jsme vystoupali na Kolovrat, který jsme navštívili při naší vůbec první cestě do Slovinska, a mohli obdivovat - nyní už s lepší znalostí souvislostí - výhledy na vše strany, od kopců nad Bovcem přes Krn, Mrzli vrh až po Banjšice a v dálce Kras i s rýsující se mořskou hladinou.


Vrchol Kolovratu



Výhledy z italských pozic


Odtud jsme sjeli do Tolminu a prohlédli si v místním muzeu výstavu o kapli Javorca, která právě v těchto dnech slaví sto let od svého vzniku. Následovala zastávka u Mostu na Soči na našem oblíbeném místě, kde je možné se vykoupat v Soči o pár stupňů teplejší než na většině jejího toku, čehož jsme nadšeně využili. No a potom jsme se už přesunuli na Svetou Goru, kde jsme zaparkovali a vydali se na krátký výšlap na Vodice - tedy na vedlejší vrchol, dobytý italskými jednotkami v 10. bitvě na Soči, kde se nachází památník a informační tabule. Cestou jsme měli vidět několik kaveren, ale ty jsme v terénu identifikovat nedokázali. Po návratu jsme si ještě užili výhledů přímo ze Sveté Gory, odkud jsme mohli před západem slunce studovat reliéf Banjšické planiny, a pak už se - zkratkou, pochopitelně - vydali zpět do Lokve.


Vodice


Druhý den jsme zahájili opět na Banjšicích, konkrétně výšlapem na vrch Sleme u Bate - právě zde se zastavil ústup rakouské armády, a konkrétně jednotek českých 21. zeměbranecké a 106. domobranecké divize, v 11. bitvě na Soči. My jsme zde mohli obdivovat pěkné výhledy na kopce, z nichž ústup začal, i na mezilehlou linii s vrcholem Rebro a stádo bílých krav.


Výhled ze Sleme - za námi vlevo táhlé Rebro, vpravo Jelenk


Pak jsme se přesunuli na italskou stranu - se zastávkou v Nové Gorici, kde jsme chtěli do informačního centra, ale když se ukázalo, že je zde k dispozici městská wi-fi, dali jsme si raději zmrzlinu a sedli si jen na náměstíčku, abychom potřebné spojení provedli přímo odtud. V Redipuglii jsme, po vzoru skupinky italských důchodců, která provozovala totéž hned vedle nás, v trávě u parkoviště před muzeem uspořádali menší piknik a po tomto obědě vyrazili dovnitř - abychom si připomněli, že v Itálii existuje siesta, do jejíhož středu jsme se naší návštěvou trefili. Operativně jsme proto změnili program a vyrazili do Palmanovy, kde se nachází jeden z největších rakousko-uherských vojenských hřbitovů v Itálii, který jsme při naší minulé návštěvě minuli. Právě na něj byly - ovšem až v 70. letech - přeneseny ostatky rakouských vojáků, kteří byli původně pohřbeni v okolí Gorice a Monte san Michele.

Na mapě jsme zprvu našli jen civilní hřbitov, u něhož jsme tedy začali - byl na něm zrovna pouze jeden návštěvník starší pán, a tak jsme se raději hned zeptali na hřbitov vojenský. Pán se sice tvářil, že sám neví, kde se nachází, ale ochotně sedl do svého automobilu a jal se nás tam vést. Nutno podotknout, že jeho vůz byl krásný veterán 45 let starý, který okouzlil především ženskou část naší výpravy. Pán samotný nás silně znejistil, když zastavil u nádraží a vyrazil na něj - nakonec se ale ukázalo, že si potřeboval jen odskočit na WC, a pokračovali jsme ještě kousek podél vnějších hradeb pevnosti, až jsme se ocitli před hledaným rakousko-uherských vojenským hřbitovem. Brzy jsme navíc zjistili, že pán trochu mluví německy, a tak jsme si s ním lehce popovídali a za odměnu mu nakonec ukázali naše repliky rakouských uniforem, které jsme měli v kufru auta. Ačkoliv se třikrát rozloučil, nebyl z nějakého důvodu schopen odjet a nakonec dočkal s námi na místě i dokončení naší prohlídky a focení a odjeli jsme opět v minikoloně. On však zamířil dovnitř města, kdežto my na druhou stranu, na dálnici.


Náš ochotný průvodce


Vrátili jsme se k Redipuglii a konečně se dostali do muzea - domu 3. armády. Prohlédli jsme si expozici (trochu zastaralou, ale obsahující spoustu fotografií) a vyzkoušeli i přilehlé záchodky, které jsou k našemu překvapení řešeny jako záchodky tureckého typu. Pak jsme se posunuli o pár kilometrů k jihu, do Monfalcone, abychom navštívili kótu 113 - Monte Cosichi. Na tomto místě v první a druhé bitvě na Soči odrážel italské útoky mimo jiné IV. prapor jihlavského 81. pěšího pluku, který zde utrpěl značné ztráty. Dnes jsou zde na terénu bývalého cvičiště italské armády zbytky zákopů a úkrytů, které byly znovu použity během druhé světové války i doplněny betonovými bunkry na samém počátku války studené, když ještě Titova Jugoslávie byla pevnou součástí socialistického bloku pod vedením SSSR a NATO předpokládalo možnost konfliktu na této hranici. To všem jsme se mohli prohlédnout za typického krasového nehostinného vedra (teploměry ukazovaly 43 stupňů), které nás společně s výhledem na moře, jež se zde otevírá, přivedlo na myšlenku zakončit den koupáním v Jadranu.


Výhled z Monte Cosichi směrem na Monfalcone


Po sestupu z Monte Cosichi jsme se potkali s Marcem a nechali se od něj zavést k pláži pod Monfalcone, abychom zde strávili nejdříve hodinu u stánku s občerstvením v odborné debatě nad pivem (značky Kozel čepovaným do půllitrů Plzeňský prazdroj), a poté asi 10 minut koupáním v moři, které nám místy sahalo téměř po pás... Pak už nezbývalo, než opět vyrazit do Lokve, kterého jsme dosáhli znovu až za tmy.


Setkání s Marcem na pláži


Poslední den byl určen už víceméně pouze k návratu domů, ale předseda celou výpravu zdržel nejdřív další zastávkou v Kobaridu v centru Poti miru, a poté nevyžádanou zastávkou na vojenském hřbitově v Logu pod Mangartem. Další zastávky už mu pak nebyly Výborem pro blaho cestujících povoleny a díky tomu celá výprava zdárně dorazila do svých domovů tentokrát před setměním.

Žádné komentáře: