2. května 2017

Na Sanu a pod Lublinem (22.-26.4.2017)

Na expedici do Polska jsme vyrazili netradičně v sobotu odpoledne, abychom do večera dosáhli Tarnówa a zde mohli přespat. Jelikož náš oblíbený hotel na rynku měl plno, zvolili jsme náhodně jiné ubytování - penzion v Podzámčí. Ten nám připravil hned dva nečekané zážitky. Cesta, vedoucí do Podzámčí z Tarnówa, byla pro rekonstrukci železničního podjezdu zavřená; jelikož jsme zvolili špatný směr objíždění, namísto asi kilometrové zajížďky do nejbližšího podjezdu jsme absolvovali asi 20km kroužení v okolí Tarnówa, během něhož jsme se dostali úplně mimo město, prohlédli si několik sousedních vesnic a nakonec i obchvat Tarnówa, ze kterého jsme před městem úspěšně sjeli... Do penzionu jsme ale přece jen se setměním dorazili.

Náš pokoj nabízel dvě postele dole, a další dvě v "mezonetu", tedy na patře. Do něj však vedl vachrlatý skládací žebřík umístěný tak, že při svém rozložení blokoval vchod do koupelny a na WC, při svém složení zase nešel shora rozložit (a i zespodu to byl komplikovaný úkon)... Takže management pohybu osob v horním a spodním patře a jejich bezpečného přístupu na WC byl prakticky neřešitelnou úlohou. Celá tato záležitost nám však umožnila lépe pochopit současné společensko-politické události v Evropě, konkrétně britské referendum o vystoupení z EU: pokud totiž onen pověstný polský instalatér ve Velké Británii produkuje zařízení na této úrovni, není divu, že kvůli němu Britové hlasovali pro vystoupení.

Mezonetový zázrak polského stavitelství

Ráno jsme vyrazili dále na východ, resp. severovýchod, abychom dosáhli Sanu a v 10 hodin se u vojenského hřbitova v Rozwadówě potkali s naším polským kolegou, se kterým jsme se znali dosud pouze po emailech a který se intenzivně věnuje zvelebování vojenských hřbitovů v okolí Stalowé Woli. Ukázalo se, že nikdo mu neřekne jinak než "Plukovník", takže jsme tento zvyk okamžitě přejali. Plukovník se nás ujal ne celý den, během něhož jsme s ním a jeho dalšími kolegy navštívili několik vojenských hřbitovů mezi Niskem a Tarnobrzegem, muzeum v Rozwadówě (v němž si někteří stihli prohlédnout i sbírku motýlů), byli pozváni na čaj (a vynikající buchty) k jedné jeho kolegyni a hlavně se dozvěděli velké množství informací o místních poměrech i o válečné historii v regionu. Nejzásadnější obecný poznatek, který nám z povídání vyplynul, je ten, že ve 20. a 30. letech byly počty vojenských hřbitovů v této oblasti intenzivně snižovány jejich soustředěním na méně míst, přičemž informace o osudu některých z nich se dnes jen těžko shání. Zmokli jsme za celý den asi 15x, ale jen třikrát to byly přeháňky sněhové...

Rozwadów
Občas i sněžilo (před námi bývalý hřbitov v Raclawiciach)
A jeden vzorný - Zbydniów
Kępie Zaleszańskie
Jeden z vojenských hřbitovů u Tarnobrzegu

Večer jsme se rozloučili a přejeli na druhou stranu Visły, abychom se ubytovali v penzionu v Sandomierzi. Zde nás čekala mimořádně milá paní, kterou jsme zaskočili vprostřed úklidu penzionu po proběhlé svatbě, a která se o nás během našeho krátkého pobytu hezky starala (a na snídani poskytla i zbytek bramborového salátu z veselky). Ještě před setměním jsme vyrazili na krátkou prohlídku města, jehož historické centrum mě svou estetičností mile překvapilo (naše minulá návštěva se omezila na průjezd městem po hlavním tahu, který ničemu takovému nenasvědčoval...).

Sandomierz - rynek

Ráno jsme měli v plánu vyrazit směrem na Lublin, ale ještě před tím jsme udělali malý úkrok stranou a vydali se opět ke Klimontówu, na bojiště olomouckého LIR 13, které jsme sice již jednou navštívili, ale od té doby získali mnohem podrobnější informace o tamějších událostech a řekli si, že když už jsme tak blízko, stálo by za to porozhlédnout se tam ještě jednou. Hned na začátku nás velmi překvapilo, neřku-li šokovalo, že dobrodružná místní úvozová cesta zarytá hluboko do písečných břehů, která na nás minule tak zapůsobila, byla mezitím vyasfaltována! Tento okamžik je vhodný k odbočce ke stavu polské infrastruktury - na základě tohoto i dalších zážitků z této výpravy jsme nabyli dojmu, že za těch už skoro 10 let, které uplynuly od našich prvních návštěv Haliče, se stav polské infrastruktury výrazně zlepšil. Cesty nižší kategorie, po kterých bychom před několika lety ani neuvažovali jezdit, protože bylo jasné, že budou nezpevněné a delší cesta po lepší silnici bude jistě rychlejší, jsou dneska běžně asfaltové a jak jsme během této výpravy několikrát otestovali, není žádný problém je využívat.

Zpět ale ke Klimontówu, resp. k Beradzi. Zde totiž přibyl nejen asfalt na cestě, ale i označení a oplocení na vojenském hřbitově, který se u ní nalézá a který byl minule označen jen symbolickým křížem a nápisem. Zdá se sice, že stále není vyznačena celá plocha hřbitova, ale jen jeho část, ale rozhodně dnes již vypadá realističtěji než před oněmi 4 lety, kdy jsme ho navštívili poprvé.

Nad 4 roky starými fotkami zkoumáme, co se u Beradze za tu dobu změnilo

Následně jsme vyjeli směrem ke Garbowicím, abychom si prohlédli terén na levém křídle LIR 13, kde ruské jednotky zastavily postup jeho souseda (přičemž byl zajat prakticky celé brněnská IR 8), v důsledku čehož olomoucký pluk musel následně absolvovat několikadenní tvrdé boje o kótu 282. Identifikovali jsme místo, kde stály v roce 1915 větrné mlýny, u nichž se hlídky LIR 13 snažily navázat spojení se sousedními jednotkami a prohlédli si nedávno zřízený památník maďarských honvédů a polských legionistů, kteří ruské jednotky nakonec po několika dnech vytlačili. Následně jsme na druhý pokus sice, ale našli i další vojenský hřbitov v lese u Placzkowic. Podle cedulek jsme sice pochopili, že vojenských hřbitovů je v této oblasti ještě více, ale jejich hledání už jsme nechali na nějakou další příležitost...


Kompromitující fotografie - předseda vlastnoručně přivazuje stužku Signum belli 1914 na maďarský kůl...

Pokusili jsme se ještě identifikovat místo fotografie obvaziště LIR 13 za bitvy na kótě 282, ale zjistili jsme že takových kopečků jako máme na fotce je jižně od kóty mnoho a konstatovali, že to určitě bylo někde zde - přesnější lokace však z této fotky určit nejde. Nakonec jsme ještě zajeli zhruba do ruské linie u Zakrzówa, abychom nafotili pozice LIR 13 z tohoto pohledu, nicméně fotografie tohoto nevýrazného terénu nejsou příliš specifické. Tím jsme dopolední zajížďku ukončili a vyrazili zpět na pravý břeh Visły.

Řeku jsme překročili (opět fádně po mostě) u Annopole a pohybovali se po jejím pravém břehu směrem na sever, v pásmu, kde v srpnu/září 1914 působila moravská 106. domobranecká pěší divize (Kroměříž, Brno, Těšín, ...) a v červenci 1915 pro změnu části moravské 4. pěší divize (Brno, Znojmo, ...). V tomto pásu se nachází asi dvě desítky vojenských hřbitovů, z nichž jsme stihli najít a navštívit asi polovinu a nenajít jeden - následně se ukázalo, že i na něm jsme pravděpodobně byli, ale jelikož se jedná o neoznačenou plochu v lese, nepoznali jsme to. Na dvou z nich, nacházejících se na civilních hřbitovech, jsou dokonce dodnes zachované tabulky se jmény pohřbených vojáků, na většině pak jen symbolické kříže.

V Rybitwy, tam to není špatný...
... zatímco v Mazanowě už je jen symbolický, nedávno zřízený památník ...
... a v Kamieńu jen velká zalesněná plocha s několika kříži

V městečku Opole Lubelskie jsme potom vyhodnotili, že původně plánovaný oblouk až někam k Pulawám už rozhodně nestíháme, dali si pozdní oběd v místní staropolské restauraci a vyrazili do Lublinu. Zde jsme tak akorát stihli příjezd na ubytování, vyšli na krátkou večerní procházku městem a skončili v zajímavém podniku plném knih, který je zároveň jakousi čítárnou a zároveň kavárnou (nabízející místní pivní speciály, čehož jsme využili).

Lublin - rynek
Lublin - zámek

Ráno jsme se historickým centrem Lublinu prošli ještě jednou, tentokrát za světla, a došli až k zámku. Pak jsme ale už vyrazili opět za naším hlavním cílem, kterým byly vojenské hřbitovy v pásu o něco víc na východ od Visły. V této oblasti bojovala pro změnu moravská 106. domobranecká pěší divize v červenci 1915 a moravská 5. pěší divize (Olomouc, Šumperk, Opava...) v srpnu-září 1914. Většina vojenských hřbitovů je zde budována jako výrazné zemní valy a mohyly, které bez velké údržby přetrvávají staletí. Což se ukazuje nejen jako praktické vzhledem k tomu, že o vojenské hřbitovy v tomto regionu se místní příliš nestarají, ale nakonec i jako esteticky zajímavé. Horší je to s těmi, které byly zřízeny na civilních hřbitovech - z těch zbyly většinou jen malé symbolické plácky (a nebo ani ty ne), neboť zabíraly místo novým hrobům...

Ukázka působivého zemního stavitelství ...
... a ukázka neúcty (nové civilní hroby na stále naprosto zřetelných mohylách vojenského hřbitova)


Odpoledne jsme pak vyrazili směr Sanok. Ještě jsme se zastavili na poslední tři lokality na Sanu (Novosielce), a pak až v Sanoku. Zde jsme se ubytovali v našem starém známém domu turisty a vyrazili do naší staré známé karcmy, na kterou jsme se tolik těšili. Ta nás však zklamala, neboť měla již zavřeno. Na ladném sanockém rynku jsme však rychle našli náhradní podnik, který - ač zvenčí tak nevypadal - nabízí typické haličské speciality rovněž. Tím jsme učinili zadost i našim gastronomickým ambicícm.

Sanok - rynek

Ráno jsme navštívili sanocké muzeum lidové architektury, představující stavení karpatských a podkarpatských etnik za konce 19. a počátku 20. století, tedy taková, jaká stála v oblastech, kudy se v letech 1914 a 1915 prohnala světová válka. Většinu stavení lze obdivovat pouze zvenčí, nicméně několik domů, poštu a židovský dům lze navštívit i zevnitř; ten poslední navíc s velmi stylovým průvodcem, který prohlídku doprovází pestrou směsicí zajímavých informací a klasických stereotypů o židovském obyvatelstvu Haliče. Toto představení rozhodně stojí za návštěvu.

Skanzen
Skanzen - rynek
Skanzen - část věnovaná těžbě ropy
Znavený pocestný

Odpoledne jsme vyrazili ze Sanoku směrem na jih (tedy to jsme chtěli; ve skutečnosti jsme minuli odbočku, a proto jsme vyrazili nejdříve na západ, pak na jih, pak na východ a teprve potom opravdu na jih...), abychom naši expedici po východním Polsku uzavřeli. Těsnně před slovenskou hranicí jsme ještě zaznamenali ukazatel na vojenský hřbitov v Komańczi, v jehož okolí se nachází i vhodné posezení, které jsme využili k obědové pauze. Poslední zastávkou v Polsku pak byl plac se třemi smrky u železničního nádraží tamtéž, který je rovněž polozapomenutým vojenským hřbitovem.

Označený hřbitov v Komańczi
A neoznačený hřbitov v Komańczi

Odtud už jsme vyrazili rovnou do Lupkovského průsmyku a na Slovensko, vstříc druhé části naší dvojexpedice. Ta se ukázala být ještě mnohem dobrodružnější - to už je ale úplně jiná pohádka, kterou si povíme zase příště...

Žádné komentáře: