Myšlenka vyzkoušet si jednou expedici přímo do zimních Karpat mi v hlavě bloudila už prakticky od okamžiku, kdy jsem si před třemi lety pořídil uniformu. Po dvou menších zkouškách - jedna se odehrávala na placaté jižní Moravě, ale v teplotách pod nulou, druhá ve teplotách kolem nuly, ale na kopcích Bílých Karpat - přišel letos konečně čas ostrého startu.
Vyrazili jsme ve čtvrtek odpoledne z Bratislavy tři, na místě (v sympatickém penzionu Driečná nedaleko Medzilaborců) se k nám pak přidali další dva kolehové z Ukrajiny. Přijeli jsme před půlnocí a zodpovědně se okamžitě odebrali do postelí.
V pátek ráno jsem na sebe tedy navlékl kompletní (zimní) výbavu, přičemž záložní dodatečné vrstvy jsem si raději vzal do auta, ale nikoliv na sebe, a mohli jsme vyrazit. Nejdříve nás čekalo několik zastávek na vojenských hřbitovech severovýchodně od Stropkova (což je pro nás překvapivě i přes četné cesty do okolí stále víceméně neznámé území). Pak pozdní snídaně ve stropkovském McDonaldu (jehož existenci nám Matúš tak věrohodně sliboval, až jsme mu málem uvěřili), a pak už konečně první výšlap do terénu.
Celé dva dny se nesly víceméně v duchu putování po stopách ruské 12. pěší divize, jejíž jednotky byly z Ukrajiny a zajímaly tedy přednostně naše dva spolucestující. Díky tomu jsme se dostali tentokrát na místa, která normálně míjíme bez povšimnutí, neboť na rakouské straně nebyla obsazena žádnými českými jednotkami - kopce přímo nad Stropkovem a nad nedalekou Chotčou. První den jsme absolvovali dva výšlapy a ani na jednom místě jsme nenalezli žádnou zákopovou linii, která by stála za řeč. Z mého pohledu zajímavější bylo to, že mi v zimní výbavě při chůzi do kopce při teplotách kolem -1 stupně nejen že nebyla zima, ale chvílemi bylo přímo horko (což se nedalo říct o ostatních účastnících oděných v moderní oblečení...). Teprve odpoledne, když se ochladilo a náš pobyt v terénu se prodloužil, jsem byl nucen nasadit rukavice a nakonec i poprvé naostro využít zimní úpravu čepice.
Během prvního dne jsme zažili dvě nečekaná zpestření: první bylo, když nás ve Stropkově na náměstí potkala manželka jednoho našeho známého a vzala nás na protekční prohlídku místního muzea. Což je malý kaštiel, v němž při manévrech rakouské armády v roce 1911 sídlil František Ferdinand. Při manévrech se nacvičovala obrana karpatských průsmyků, což bylo prozíravé (až na to, že se konaly v létě...). Druhé bylo, když nám na kopci nad Chotčou uprostřed výšlapu naši ukrajinští kolehové uvařili pohankovou kaši, polévku a další speciality, nečekaně se vynořivší z kouzelných zelených armádních pytlíčků.
Na závěr jsme si ještě zajeli do Velkropu - nejdříve jsme tedy naivně zkusili projet cestou od Chotče na Brezničku, ale rychle jsme vystřízlivěli a poslušně to objeli standardní přístupovou cestou přes Stropkov. Na místo jsme dojeli, když už se šeřilo, proto jsme na největší vojenských hřbitov východní fronty (skoro 9 000 vojáků...) rychle vyběhli zkratkou od kostela a přes pole přímo za nosem, a nikoliv po oficiální naučné stezce.
Po setmění už pak nezbývalo, než uchýlit se do tepla a útulna našeho ubytování v Driečné a dosyta využít služeb místní restaurace.
Program na sobotu byl podobný, ale trochu náročnější - ráno opět několik vojenských hřbitovů v oblasti, pak však následoval půldenní výšlap na kopce mezi Varechovciami a Sukovem - tedy na místa, kde působila v únoru a březnu 1915 Kombinovaná brigáda složená z jihlavského 81. a berounského 88. pěšího pluku. Hned u východiště (cesta Varechovce-Repejov) jsme narazili na zřetelnou zákopovou linii, ale ta se nám, jak jsme stoupali výš a výš, postupně ztratila nejen v těžko přehledném terénu, ale také pod zvyšující se vrstvou sněhu. Nakonec jsme takto dostoupali až na soukótí 534-538, tedy na nejvyšší bod linie.
Odtud jsme už neměli čas spouštět se na její druhou polovinu směrem k Sukovu, neboť bychom se už nestihli vrátit, a po "pomotání" se nahoře jsme se vydali nejpřímější a nejjednodušší cestou dolů. Lesy jsou zde opravdu hluboké, místy vypadaly pro neodklizené spadlé stromy spíš jako pralesy. Stop nejrůznější zvěře - od jelenů až po rysy nebo vlky - jsme rovněž potkali nepočítaně, jejich původce osobně však žádného. Zima byla větší než předchozího dne (kolem -5), žádné dodatečné vrstvy jsem však nepřidal a nemrzl jsem.
Na závěr dne jsme se pokusili zařadit kulturní vložku - po návštěvě hřbitovů v Sukově a Červeném Brodě jsme se vydali do muzea Andyho Warhola v Medzilaborcích, které si naši ukrajinští hosté chtěli prohlédnout. Neuspěli však, neboť to v 16 hodin zavřelo. A co hůř, ve stejný čas zavřel i místní hřbitov, takže naše návštěva vojenského hřbitova Medzilaborce se tentokrát odehrála poněkud dobrodružněji než je zvykem, když jsme se museli protáhnout zamčenými vraty (což šlo snáze tam než v protisměru zpět...). Podařilo se nicméně.
Druhý večer proběhl podobně jako první, až na to, že někteří účastníci ve snaze okusit co nejvíc z vynikajících krajových specialit v nabídce kuchyně penzionu poněkud přecenili své síly a vytvořili na našem stole ve výsledku trochu přehnaný nadbytek pokrmů. Nakonec jsme se ale viribus unitis úspěšně vyrovnali i s tímto úkolem...
V neděli ráno nás pak už čekala jen jedna vycházka do terénu - na vojenský hřbitov v lesích nad Krásným Brodem, který dosud nikdo z nás také nenavštívil. V teplotě kolem -12 stupňů se už jednalo o ostřejší zážitek, který jsem nicméně už absolvoval v civilu a tudíž nemohu posoudit, jak úspěšně by mu čelila rakousko-uherská uniforma.
Pak jsme se vydali do Humenného (vynikající lokše Matúšovy maminky!) a odtud už na západ, trochu méně obvyklou trasou: kolem Domaše, se zastávkou na německém vojenském hřbitově ve Vážci (krásné panorama Tatier) a hlavně na československém vojenském hřbitově nad Liptovským Mikulášem (úžasný výhled na město i Liptosvkou Maru i Roháče i Tatry...!), přes Donovaly a Banskou Bystricu do Bratislavy. (V mém případě doplněnou pak ještě vlakem přeplněným studenty do Brna.)
Co říci závěrem? Uniforma a její tepelné vlastnosti mě mírně překvapily. Pokud člověk však zůstal déle bez pohybu, zima byla dost vlezlá. A představa, že takto vojáci museli strávit noc někde na odkrytém terénu - byť třeba s některými dodatečnými vrstvami - je opravdu ... brrrrr.
Žádné komentáře:
Okomentovat