3. dubna 2018

Po stopách hanáckých zeměbranců II b) Ukrajina (30.3.-2.4.2018)

Opět pátek ráno, opět vyrážíme na výpravu... tentokrát už opravdu první jarní. Po dálnici až za Rzeszów, zde přes San a směr Zamość. Cestou jsme se zastavili na několika vojenských hřbitovech, neboť touto oblastí jsme na svých toulkách po bojištích projížděli překvapivě vůbec poprvé. Při přípravě na tuto cestu jsem ovšem zjistil, že v oblasti prvních bojů na východě jich je opravdu mnoho - takže jsme se omezili jen na ty, které jsme měli po cestě. Nebo skoro po cestě. Dobře, dobře - na ty, které nebyly příliš velká zajížďka...

Jeden z největších vojenských hřbitovů v oblasti Zamośće - Zaporze (3 762 pochovaných)

Posádku našeho automobilu jsem celou cestu obtěžoval poukazy na nejznámější polský jazykolam tak intenzivně, že když jsme vjížděli do Szczebrzeszyna, zastavili mi, donutili mě vystoupit a přímo na místě samém říkánku zadeklamovat. Nedosti na tom - ještě mě při tom natočili! Vzniklo tak historicky vůbec první video na tomto blogu;-)



Zamość jsme jako místo k přespání před překročením ukrajinské hranice zvolili nejen kvůli vhodné poloze, ale také proto, že disponuje renesančním historickým centrem, které je zapsáno do UNESCO - takže krásu v centru jsme očekávali. Přesto nás ale hned při příjezdu překvapilo, že dokonale rekonstruované a udržované je rovněž barokní opevnění kolem něj. Po ubytování jsme tedy rychle vyrazili na prohlídku historické části města, a stihli jsme ho projít ještě než se setmělo. S úbytkem světla se však výrazně snížila i teplota, a tak jsme zbaběle zalezli do restaurace nacházející se ve sklepních prostorách jednoho z historických domů, abychom ochutnali východní Polsko i jazykem.

Zamość - perla polské renesance (zřejmě proto v místní restauraci namísto lokálního piva Zwierzyniec točí jen... Perłu)

V sobotu ráno jsme vyjeli časně, neboť jsme věděli, že nás čeká překročení ukrajinské hranice, což je vždy nevyzpytatelný podnik. Netušili jsme však, že o velikonoční sobotě nastává stěhování Ukrajinců ze západních zemí (počítaje v to i Polsko), kde mají velikonoční volno, zpět do Ukrajiny (kde Velikonoce přijdou teprve o týden později). Výsledkem bylo, že po dvou hodinách čekání ve frontě jsme se k celnici přiblížili tak o třetinu její délky. Naštěstí nás vysvobodili polští pohraničníci, kteří vytáhli z fronty všechny osoby z pasem Unije Europejskej, a ty poslali dopředu. Ukázalo se, že v naprosté většině aut s polskou poznávací značkou sedí Ukrajinci (speciální čeleď nazývaná v polském originále "Ukrainci na polskich numerach"), a tak jsme se posunuli prakticky až na celnici. I tak celá procedura opuštění Schengenu a vstupu do Země Zaslíbené trvala ještě další hodinu, čímž jsme se dostali na horní hranici našich časových plánů i rezerv.

Naše první zastávka byla ve vesnici Chorobriv, kde bylo během bojů u Skomoroch v létě 1915 brigádní obvaziště, na němž byli ošetřováni vojáci olomouckého pluku (a pravděpodobně i sousedních jednotek). Z matriky víme, že zde bylo pohřbeno minimálně 25 vojáků olomouckého pluku, a tak jsme se rozhodli prověřit naši hypotézu o tom, že na Ukrajině jsou místa pohřbení vojáků z první světové války standardně zachována ve formě neoznačeného volného plácku, o kterém však místní vědí. A skutečně, první (a jediná) paní, která na hřbitov po našem příjezdu přišla, nám hned ochotně ukázala místo, kde si ještě ona pamatuje prvoválečné hroby s kříži. Takže jsme hned na úvod naší návštěvy vytipovali adepta na návštěvu příští...

Dokumentace nenápadného plácku na okraji hřbitova, kde jsou pohřbeni vojáci z první světové války

Prvním velkým úkolem, který jsme si na této cestě vytyčili, totiž bylo umístit na hřbitově ve Skomorochách (který jsme stejným způsobem identifikovali už při naší minulé návštěvě) provizorní tabulku s informacemi o tom, že jsou zde pohřbeni vojáci z Olomoucka. Poté, co jsme se ke Skomorochám probili po silnici specificky ukrajinské třídy, jsme ale nejdříve ještě zrychleně obhlédli místa, která známe už z minulé návštěvy (na kterých se změnilo jen tolik, že nyní máme o něco podrobnější představu o událostech, jejichž stopy zde zkoumáme) - místo, odkud pluk na Skomorochy útočil; místo, kde stál plukovní památník; místo, kde bylo za bojů zřízeno plukovní obvaziště, atd. Pak jsme ale už zamířili k místnímu hřbitovu, abychom na něj instalovali naši cedulku. (Následuje podrobná studie jejího umístění.)












Doufáme, že jsme touto trochu partyzánskou akcí místní nepohoršili. Byli bychom rádi, kdybychom jí naopak položili základ pro nějakou budoucí spolupráci vedoucí k umístění opravdické naučné tabule. Tentokrát však nebyl v důsledku zpoždění na hranici Země Zaslíbené čas se ve Skomorochách příliš ochomýtat, takže kontakt s místními jsme nenavázali. Zajeli jsme jen narychlo směrem na Ilkovice, abychom se ujistili, že na jižním okraji Skomoroch se skutečně nenachází žádný zbytek lihovaru (o kterém se v popisu bojů píše), a pak už vyrazili na vrcholnou anabázi po ukrajinském bezcestí. Skomorochy totiž leží sice blízko polské hranice a jsou proto poměrně dobře dostupné (mimo Velikonoční sobotu ovšem), ale zároveň leží v oblasti, kde už při pohledu na mapu silniční sítě člověk vidí podezřelé prázdno. Toto prázdno jsme si tedy vyzkoušeli na vlastní kůži... a nejen kůži.

Bez aspoň jedné takovéto fotky by zápisek z Ukrajiny nebyl kompletní.

Po více než dvou hodinách pomalého horizontálního pohybu a prudkých vertikálních skoků jsme se posunuli o 70 kilometrů na východ a dostali se k Dublanům - dalšímu bojišti LIR 13, které nás zajímá. Zatímco při poslední návštěvě jsme o událostech u Dublan měli jen mlhavou představu, pohlédli na nevýrazný terén nad ním a řekli si: "Hm, tak tady někde to bylo... ale vidět tu není nic", tentokrát jsme mohli na bojiště pohlédnout s podrobnými znalostmi o průběhu boje v hlavě - a konstatovat "Hm, tak přesně tady to bylo... ale vidět tu není nic". Náhodný pokus o nalezení hrobů z první světové války na místním hřbitově (o kterých nicméně nevíme jistě, zda zde kdy vůbec byly) skončil rovněž neúspěchem. Na jednom nebylo nikoho, koho by se dalo zeptat, a na druhém nám paní odpověděla, že tak starou historii si ona už nepamatuje. Vzhledem k tomu, že při tom do ohně házela stránky, které mechanicky vytrhávala z jakési knihy, pochopili jsme, že se přímo o místní vzdělankyni zřejmě nejedná; ani zde však bohužel nikdo další k dispozici nebyl.

Bojiště ukrajinské obecné

Po této zastávce, kterou mnozí členové posádky přivítali především jako možnost oddechu od neustálého mlácení hlavou do stropu auta na ukrajinském bezcestí, nás čekala ještě asi hodina cesty, přerušená jen krátkou prohlídkou terénu u vsi Chorupany. Ten nás zajímal především proto, že se jedná o místo, kde byl na konci září 1915 zajat v řadách III. praporu 91. pěšího pluku Jaroslav Hašek. Ačkoliv tento pluk podrobně nezkoumáme (neboť tomu se naštěstí věnují jiní), musíme uznat, že bojiště IR 91 u Chorupan je oproti bojišti LIR 13 u Dublan mnohem fotoheničtější.

... ačkoliv na snímku to tak dobře vidět není.

Krátce před setměním jsme nakonec dorazili do našeho cíle, kterým bylo městečko Dubno. Kromě toho, že zde LIR 13 strávil ve statických pozicích téměř celý třičtvrtěrok mezi říjnem 1915 a červnem 1916, je pro nás toto městečko významné především tím, že se zde nachází široko daleko jediný použitelný penzion vhodný k ubytování. V něm jsme se s pánem, který na nás bez mrknutí oka plynule vybalil lámanou češtinu (spíš tedy ukrajinštinu prokládanou podstatnými českými výrazy), snadno dohovořili. Unaveni z cesty jsme už ani neuvažovali o tom, že bychom večer navštívili něco více než k penzionu náležející restauraci nabízející i tradiční ukrajinská jídla. Monumentální sochu kozáka, vévodící hlavnímu náměstí (nebo hlavní křižovatce?) Dubna, jsme proto obdivovali jen přes okénka auta (zato ale opakovaně, neboť přes křižovatku jsme projeli celkem čtyřikrát).

Kompletní výprava před zámkem v Dubnu

V neděli nás pak čekal cestovně méně náročný den (tedy aspoň jsme v to pevně věřili). Po velmi kvalitní silnici (na místní poměry prakticky dálnici) jsme popojeli k říčce Plaszewce - abychom ji opustili a znovu sjeli na místní komunikace rozmanité kvality. Podél Plaszewky jsme pak popojížděli až k jejímu ústí do Styru, abychom mohli obdivovat několik dalších pamětihodností. Nejdříve bojiště u vsi Kozin, kde byl v červnu 1916 zajat celý jeden prapor LIR 13 při ruském průlomu (opět nevýrazná placka). Poté bojiště u vsi Tesluchów, kde se v té stejné bitvě bránily další dva prapory pluku (zde jsou nepříliš vysoké kopečky - ale člověk je v té ukrajinské rovině vděčný i za málo).

Následně bojiště u vsi Ostrów, kde byl pluk krátce nasazen k zacpání dalšího ruského průlomu - tím jsme se ovšem už nenápadně dostali k dalšímu bodu našeho prohramu, neboť přímo ve vsi jsme našli i památník pohřbených vojáků. Jedná se ovšem o vojáky Bohdana Chmelnického, padlých v boji s polským vojskem v roce 1651. Na místě kteréžto bitvy - hrající v dějinách Ukrajiny významnou roli - stojí dnes pamětní areál s monumentální sochou, malým muzeem (na jehož návštěvu jsme neměli čas ani motivaci) a hlavně velkou cerkví "na kozáckých mohylách", neboť právě pod ní jsou Chmelnického bojovníci pohřbení. K našemu překvapení se ukázalo, že na plácku za ní jsou pohřbeni i vojáci z první světové války.

Národní památník na místě bitvy u Berestečka

Po této kulturní vložce (a technické vložce spočívající v natankování paliva do auta) jsme se vrátili do doby nám výrazně bližší, tedy do roku 1916. Čekala nás totiž návštěva a průzkum vůbec nejzajímavějšího bojiště LIR 13 na Ukrajině - místa, kde byl celý pluk v červenci 1916 zajat. Jako první jsme se rozhodli ještě před překročením Styru (po jediném mostu široko daleko, nacházejícím se v Berestečku) krátce prohlédnout bojiště z ruské strany. Nad vsí Plaszewka jsme proto zajeli ke břehu řeky, abychom se pokochali pohledem z ruských pozic proti rakouské linii na opačném břehu Styru. Zároveň v té době panoval v našem automobilu už trochu hlad, takže jsme se rozhodli, že si na tomto nevábném místě uděláme obědovou pauzu. K našemu velmi příjemnému překvapení se však na námi vyhlédnutém místě nacházelo nejen přívětivé odpočivadlo se stolečky a lavičkami a krásným výhledem na zátočiny Styru, ale dokonce velmi zřetelná ruská zákopová linie!


V ruských pozicích s výhledem na Styr (a jeho močály) a les, ve kterém byly pozice LIR 13 na opačném břehu

Strávili jsme tedy na východním břehu Styru mnohem déle než jsme původně plánovali. Les na východním břehu Styru mezi Plaszewkou a Werbenem slouží totiž dnes jako jakýsi oddechový park a vede jím na ukrajinské poměry velmi použitelná polní, resp. lesní cesta. Kromě toho, že jsme přesně identifikovali jedno ze dvou míst, kde ruské pluky přešly Styr při útoku proti LIR 13 v jeho jižním úseku, narazili jsme nedaleko něj dokonce na památník vojáků první světové války (bez dalších informací, které by prozrazovaly, proč stojí právě zde). Stejně jako na památníku u Peremylu je na něm sice uveden rok 1914, ale vzhledem k tomu, že to je zjevný nesmysl (v roce 1914 se bojovalo víc než sto kilometrů odtud), je pravděpodobné, že se památník týká právě bojů v létě 1916 (fronta na Styr v těchto místech totiž dorazila až v polovině června 1916 a zůstala zde jen něco přes měsíc, než se posunula dále na západ).

Památník se nachází přímo u místa, kde ruské jednotky při útoku překročily Styr

Po podrobném průzkumu jsme se přesunuli na západní břeh Styru a po krátké zastávce u památníku u cesty (onen druhý památník upomínající na vojáky "padlé v roce 1914") jsme vyjeli na místo, o kterém se v dobových dokumentech píše jako o "skupině domů jižně od Peremylu". Nedaleko nich se během pobytu pluku u Peremylu nacházelo jeho velitelství. Zde jsme zjistili, že se jedná o místo s krásným výhledem na většinu bojiště pluku, odkud se dá dobře pochopit celá situace při jeho zajetí.

Výhled k Peremylu (v popředí ukrajinská černozem)

Natěšeně jsme se posunuli autem na kraj lesa v ohbí Styru a pěšky se vydali do jeho nitra, kde jsme očekávali podobně zachované rakouské pozice jako jsou ruské na opačném břehu. Místní lesáci nás však tentokrát zklamali, protože tento les je na rozdíl od protějšího intenzivně těžen a jakékoliv stopy pozic jsou dávno zahlazeny. Navíc se rozpršelo, takže z předpokládaného výletu do zákopů LIR 13 se stalo hodinové moknutí na síti pravoúhlých lesních cestiček označených podle nám neznámého systému dřevěnými kůly bez jakéhokoliv výsledku.

Po návratu k autu a krátké zajížďce na východní konec Peremylu (na podobný výlet jako na jižním konci bojiště jsme už naštěstí neměli čas) jsme se vydali k Humništi, severnímu to konci pozic LIR 13. Místní krajina nám nabídla krásné pohledy na kličky Styru, okolní bažiny i přímo na místo, kde ruské jednotky překonaly řeku na severním úseku pluku.

Severní konec pozic LIR 13, pohled k Peremylu; místo překročení řeky úplně nalevo

Pak už jsme bojiště u Peremylu opustili - nepočítáme-li tedy marný pokus v terénu jihozápadně od vsi nalézt na vojenských mapách uváděnou kótu 210, což je v místní rovinaté krajině, kde se kóta od nekóty liší řádově maximálně v metrech, cíl zjevně příliš ambiciozní - a přesunuli se do poslední lokality, ke vsi Burkacze. U té pluk strávil více než rok (podzim 1916 - jaro 1918), během něhož nejen že vybudoval hluboké a členité zákopové linie (ze kterých nezůstalo dodnes v otevřené zemědělské krajině nic), ale i rozsáhlé zázemí spojené s velitelstvím, které jsme teprve před pár týdny po velké námaze lokalizovali na vyvýšeninu nad vsí porostlou dnes lesem. Pojali jsme tedy záměr les navštívit a zkusit, zda se v něm nenajdou zbytky zemních staveb, kterými se areál před sto lety doslova hemžil.

Les nad vsí Burkaczi, ve kterém by se mělo nacházet plukovní velitelství

Ačkoliv při pohledu na rozsáhlost výšiny (na kterou bylo navíc nejdříve nutno vystoupat pěšky) jsem už už propadal skepsi (rozhodně jsme neměli čas na to ji nějak více projít, naopak, den se nám už pomalu chýlil ke konci), nakonec se ukázalo, že přesně na předpokládaném místě se nacházejí četné a velice výrazné pozůstatky staveb, které nás nenechaly na pochybách, že se jedná o zázemí LIR 13 z roku 1917.

V tuto roční dobu jsou pozůstatky zemních staveb v terénu velmi dobře vidět i na fotce...

Dalších několik desítek minut jsme pak strávili snahou napasovat na zbytky v terénu plánek areálu z archivu - jsme však daleci toho tvrdit, že se nám to podařilo. I tak jsme ovšem odjížděli nadšeni, co se nám v terénu podařilo nalézt. Za celé ty roky, co po stopách první světové války jezdíme, jsme nic podobného ještě neviděli. 

Vzniklo několik fotek, které by měly kopírovat pohledy které známe z dobových pohlednic

Nyní ale už opravdu nezbývalo než vyrazit ku Lvovu. Tedy poté, co jsme ze sebe sundali všechno promočené a zablácené oblečení (a někteří se úplně převlékli do suchého), a jako obvykle konzultovali s navihací, která z několika se nabízejících cest bude nejrychlejší. Umění zvolit cestu totiž na Ukrajině dostává novou dimenzi, jelikož kvalita silnice nezávisí tolik na její třídě (která se v mapě uvádí), jako spíš na... Bůh ví čem. V mapě to ale není. Aplikace pro navihaci, disponující aktuálními reálnými časy průjezdu jednotlivých úseků, jsou v tomto neocenitelný pomocník.

Výběr ubytování ve Lvově jsem si opravdu užil: zvolil jsem hotel přímo na hlavním náměstí, který se jmenuje Hotel Wien, a k tomu disponuje sochou Švejka. Ačkoliv to zní fajnově (a skutečně to kvalitní ubytování bylo!), při přepočtu na koruny je tato instituce cenově na úrovni penzionu někde v malém městečku v ČR. Jedinou potenciální potíž představovalo parkování, kterým hotel nedisponuje; při našem příjezdu se však zrovna uvolnilo jedno z mála míst na ulici přímo před ním, a tak jsme zaparkovali jako páni. Druhý den při odjezdu nás to sice stálo bankovku podstrčenou místnímu naháněči klientů pro taxikáře (kteří si tato parkovací místa - zřejmě podle zvykového práva - nárokují), ale i tak to byl dobrý kauf.

V restauraci hotelu Wien - povšimněte si jak Jarda instinktivně napodobuje pózu mocnáře, který visí na obraze za ním

Ačkoliv už bylo relativně pozdě večer, nemohli jsme vynechat vrcholný bod prohramu expedice: návštěvu naší oblíbené "skleníkové" restaurace na náměstí, která se nachází co by kamenem dohodil od hotelu Wien. Vyznačuje se zajímavým folklórem, kdy vás při vstupu s přísným pohledem zastaví pikolík a rozkazovacím tónem vám nabídne služby úschovny kabátů (která je kupodivu zdarma). Když jsme pochopili, co se po nás chce, své svršky jsme odevzdali nerudně se tvářící šatnářce; a když tato odmítla můj deštník s vysvětlením, že ten už se jí tam nevejde, uklidnili jsme se, že jsme stále na Ukrajině, a hrdě s deštníkem v ruce nakráčeli do lokálu.

Důvod, proč se tento na první pohled snad trochu výstředně působící podnik stal naším oblíbeným, je ale v něčem jiném: nabízí totiž haličské speciality, na které máme od naší minulé návštěvy jen ty nejlepší vzpomínky, za velmi příznivé ceny. A nezklamal ani tentokrát. Co se týče jídla i piva, jeho kvality i ceny, je Ukrajina opravdu a bez ironie Zemí Zaslíbenou.

Ráno jsme se probudili do téměř mrazivého dne, neboť Ukrajinu zasáhla vlna ochlazení. Nenechali jsme se ale odradit, navlekli na sebe všechny vrstvy, co jsme měli, a vyrazili na obhlídku historického centra Lvova. Po hodině chození a zmapování všech knihkupectví v dosahu (kterých rozhodně není málo!) jsme zapluli do toho největšího, a během hodiny, která nám zbývala do plánovaného odjezdu, si navybírali hromádku pěkných knížek, map a průvodců. Tím jsme se Lvovem definitivně rozloučili, a pak už nás čekala jen cesta domů...

Hotel Wien ve Lvově

... napsal bych, kdyby to byla "obyčejná" cesta domů, na jakou jsme zvyklí. Ale ona nebyla. Náš věrný Nissan totiž po noci prostáté na dešti a téměř v mrazu ráno při startování dal najevo, že se mu takové podmínky pranic nelíbí. Přece jen ale nastartoval a spolehlivě nás dovezl až do obchůdku asi 15 km před hranicí, kde jsme udělali poslední zastávku na nákup suvenýrů apod. A pak už nenastartovali.

Je věčná škoda, že člověk je v takových situacích zpravidla v takovém stresu, že vy, vážení čtenáři tohoto blogu, jste při vší úctě to poslední, na co myslí. Fotohrafie Jirky zoufale si rvoucího vlasy nad otevřenou kapotou auta ve vesnici s neuvěřitelným názvem "Nakonečne" by se zde krásně vyjímala. Bohužel ale nevznikla. Zavřete tedy na chvíli prosím oči a představte si ji, zasazenou do této scenérie.

Štěstí ale bylo, že hned za parkovištěm se nachází autoservis nebo vrakoviště (to z vnějšího pohledu není snadné určit), na kterém se pohybovalo několik mužů, u kterých bylo možno předpokládat kladný vztah k problematice automobilových závad. Ti, požádání o pomoc, zavolali svého kolehu z druhé strany vsi, který naskočil do auta, popadl startovací kabely a během několika minut se objevil na scéně. Zkušeným okem vyhodnotil situaci, zahákl provaz, roztáhl nás - a motor naskočil! Srdečně jsme mu poděkovali - a pak už nás čekala jen cesta domů.

A tak vzniká cestou domů tento text;-)


Její jedinou zvláštností tak zůstalo to, že jsme po celou dobu ani jednou nevypnuli motor. Ani na celnici. Ani při tankování.

Žádné komentáře: