11. září 2012

Višňovka (7.-9.9.2012)

Vyrazili jsme v pátek brzy ráno, a naší první zastávkou byl Olomouc - jednak jsme zde vyzvedávali zbylé dva členy výpravy, a jednak jsme zde plánovali přepadnout jednu místní tiskárnu. Teda my jsme to původně ani tak neplánovali, ale zaměstnankyně tiskárny v sekci "příjem zakázek" čtyři návštěvníky, z nich někteří byli v maskáčích, za přepadení v první chvíli považovaly. Když se situace vysvětlila, jedna po druhé se na nás přicházely zvědavě dívat a zároveň nás usilovně přesvědčovat, že zde žádnou domluvenou schůzku určitě nemáme. Odjeli jsme tedy s nepořízenou sice (zřejmě došlo k nějakému komunikačnímu šumu při předchozí domluvě), ale o nevšední zážitek bohatší. Nad tím jsme se dobře bavili celou cestu po dálnici téměř až k hranicím, kde se nám do cesty postavil most - přesněji řečeno, problém je právě v tom, že most kus za polskou hranicí se nepostavil. Nebo úplně přesně - postavil, ale zjistilo se, že kdyby přes něj začala jezdit auta, spadnul by, a proto se musí kompletně přestavět... Museli jsme proto sjet u známého bunkru MO-S-5 "Na Trati" (tedy několik let už spíše "na silnici"), který jsme si při té příležitosti krátce prohlédli, a pokračovat kus po okreskách. Bylo to takové uvítání na polských silnicích, které našeho řidiče přivádělo chvílemi až k verbálním útokům na náš bratrský sousední národ.

Po nějaké době se nám podařilo najet zpět na dálnici, po které jsme i přes dvě mýtné brány dorazili nakonec bez dalších potíží až do Krakowa. Zde jsme sjeli na fort Skotniki, který někteří z nás již navštívili dříve, a na něm provedli rozbor strategické situace Rusů zastavených na podzim 1914 před krakowskou tvrzí a hlavně poobědvali něco ze svých zásob. Pak jsme vyrazili na dva vojenské hřbitovy ležící původně v obcích u Krakowa, které jsou dnes již na předměstí Krakowa. První z nich se nachází u obrovského nového sanktuaria Jana Pavla II. Zde jsme si uvědomili, že tak jako čeština nemá na rozdíl od eskymátštiny 20 různých výrazů pro druh sněhu, tak nemá v porovnání s polštinou dostatek slov pro různé druhy katolických svatostánků - sanktuarium je proto pro nás do češtiny nepřeložitelná mohutná stavba církevního charakteru. Cestou ke druhému jsme si projeli několik krakowských cest (některé úseky i opakovaně), neboť část silnice k němu vedoucí byla zrovna v remontu a objížďka vedla přes navigačně velmi náročnou několikaúrovňovou křižovatku.

Odtud jsme se vydali jen o kousek dál, na kopiec Krakusa, což je uměle navršený pahrbek na vrcholu přirozeně existujícího kopečku, který sloužil jako pozorovatelna krakowské pevnosti. Zde jsme se pokochali výhledem na město a nad mapou, zmítanou silnými větry zde panujícími, si ještě jednou vyjasnili ruskou ofenzivu z podzimu 1914 a co vedlo k bitvě u Limanowé. Pak jsme usoudili, že arcivévoda Bedřich ani Conrad z Hötzendorfu jistě operace neplánovali z tohoto místa, nýbrž z klidu těšínského zámku, a proto co nám odtud není příliš zřejmé, museli bychom dořešit v Těšíně, odkud se celá situace jistě jevila mnohem přehledněji a jasněji... Vyrazili jsme tedy z Krakowa na jihovýchod (přes Wieliczku), abychom se konečně vnořili do inkriminované oblasti.

Objeli jsme několik prvoválečných hřbitovů, na nichž jsou pochováni vojáci padlí při ruském protiútoku 10.12.1914, a přitom se nenápadně přiblížili k cíli naší cesty - obci Wiśniowa. Tam jsme dorazili krátce před plánovanou večeří, abychom zjistili, že ostatní účastníci už jsou na místě a najdeme je v místní krčmě - což jsme také neprodleně učinili. Po přivítání se tak rychle rozvinuly obvyklé diskuze a večer uplynul jako vod(k)a.

Následujícího dne nás čekaly dva hlavní body programu - dopoledne konference, odpoledne pak vyčištění místního vojenského hřbitova, zarostlého na okraji lesíka na kopci nad obcí. Ten je pro nás obzvláště zajímavý proto, že jsou na něm pochováni vojáci brněnského LIR14 a nachází se na místě jejich bojů s Rusy z 5.-6.12.1914. Díky drobnému neporozumění mezi organizátory a wójtem gminy Wiśniowa se však přihodilo, že cmentarz již několik dní před naším příjezdem téměř dokonale vyčistili místní, a na nás tak zbylo pouze drobné dočišťování a upravování... K tomu jistě nebylo potřeba tolika lidí, kolik bylo v daný moment k dispozici, a proto jsme využili situace a ve dvou se sbalili a namísto dočišťování hřbitova (a následného opekání a posezení) a zapalování svíček vyrazili na krátký výlet po okolí, kde jsme měli vytipováno ještě několik dalších bodů, které nás zajímaly.

Navštívili jsme tak Góru Św. Jana, což je vesnice, kolem níž se ruské jednotky 5.12.1914 urputně bránily útoku rakouských, a několik hřbitovů v okolí. U jednoho z nich, umístěného na kopci v lesíku, jsme nedaleko našli místo s takovým pěkným výhledem na celou oblast, o kterou nám především šlo, že jsme se rozhodli, že toto nám úplně vynahradí plánovaný výstup na rozhlednu nedaleko odtud, a že tu dobu, kterou bychom jinak šli k rozhledně, byli na ní a šli zpět k autu, můžeme prosedět zde a kochat se haličskou krajinou pod sebou. I učinili jsme tak.

Vrátili jsme se zpět do centra dění akorát na večeři a pak mohli pokračovat v různých minulého večera nedokončených debatách. Následujícího rána jsme pak vyrazili na organizované kolečko po cmentarzích v oblasti mezi Wiśniowou a Limanowou, během níž jsme mimo jiné mohli v každé polské vísce obdivovat kostely obskládané lidmi, kteří se nevšli dovnitř na mši, a přilehlá parkoviště obstavěná auty... Na některých význačnějších místech doplněná navíc stánky rozloženými poblíž kostela nabízejícími ke koupi nejrůznější, vesměs ovšem silně profánní, artykuly. Putování jsme přerušili krátce po pozdním obědu v jistém zájezdním hostinci, který nebyl pro naši skupinu čítající 22 lidí schopen navařit méně než 30 porcí jídla a donutil tak některé členy přímo k obžerství, abychom vyrazili zpátky dříve než bylo plánováno a nemuseli tak absolvovat už téměř noční cestu a dosti pozdní příjezd domů, díky čemuž jsme už krátce po setmění byli zpátky doma.

Žádné komentáře: